Nemáte čas chodit do posilovny? Podle nové studie publikované v American Journal of Preventive Medicine může už 15 minut svižné chůze denně přinést stejné zdravotní benefity jako doporučovaných 150 minut středně intenzivního pohybu týdně. Výzkum vedený epidemiologem Wei Zhengem sledoval téměř 85 tisíc lidí, kteří byli osloveni v letech 2002 až 2009. Účastníci tehdy vyplnili podrobný dotazník o svých pohybových zvyklostech, průměrném čase stráveném cvičením, rychlosti chůze i zdravotním stavu. O 16 let později vyplnili nový dotazník a následná analýza (zahájená v roce 2023) ukázala, že ti, kteří denně chodili svižně alespoň čtvrt hodiny, měli o 20 % nižší riziko předčasného úmrtí. Naproti tomu lidé, kteří sice chodili pomalu i více než tři hodiny denně, dosáhli jen čtyřprocentního snížení rizika. Podle kardiologa Andrewa Freemana má rychlá chůze tak výrazný vliv na krevní tlak, že pravidelný pohyb dokáže snížit riziko srdeční příhody na polovinu. „Čím rychleji chodíte, tím lepší jsou výsledky,“ shrnuje. Více na CNN:
V momentě, kdy cítíte, že už nějaký čas balancujete na hraně, zkuste na chvíli popřemýšlet nad tím, kdo vám přijde na pohřeb, říká topmanažer a kouč Jaroslav Němec v rozhovoru pro Hospodářské noviny. Kromě dalšího odkazuje k poznatkům, kdy blízkou smrt dokáže většina lidí přetavit v lepší vnímání života: „Existuje několik studií dokládajících, že lidé, kterým smrt bezprostředně hrozí, se ke své situaci staví překvapivě pozitivně. Výzkum z roku 2017 od Michaela I. Nortona z Harvardu ukázal, že lidé s terminální diagnózou nebo na smrt odsouzení psali o své situaci méně negativně než zdraví lidé, kteří si měli jen představit, že se v takové situaci ocitli. Španělská studie z roku 2013 zase doložila, že umírající pacienti často přehodnocují svůj život pozitivně, začínají si více vážit prostých věcí a soustředí se na přítomnost.“
V Rusku se rozšířil velmi děsivý trend. Smlouvu s armádou podepisuje značný počet osob ve velmi pokročilém věku. Ne proto, že by museli, ale proto, že mají tak mizernou životní úroveň, že v „hrdinské smrti za vlast“ vidí jednoduchý způsob, jak zajistit lepší budoucnost pro svá vnoučata. Jeden z ruských blogerů k tomu nedávno napsal: „Chci se vyjádřit k těm, kteří nemají co ztratit, kterým je 50 let a více, kteří strávili polovinu života pitím alkoholu. Ostatní spolubojovníci a velitelé s mnohými z nich mluvili a ptali se jich: proč tam jdete, jste přece, zjednodušeně řečeno, přítěží a nedokážete ujít ani 100 metrů! Odpověď je až zarážející: říkají, že chtějí zanechat peníze svým rodinám! Je to dobře, nebo špatně? Je dobře, že myslí na své rodiny, ale je špatné, že nechápou, že kvůli nim mohou umřít normální chlapi, kteří jsou s nimi ve stejné útočné skupině. Evakuační týmy už teď umírají při pokusech dostat zraněné ven. Ale mám spoustu otázek nejen pro ně, ale i pro ty, kteří je v první řadě rekrutují a přidělují je nejen kamkoli, ale rovnou na frontovou linii útoku! Aby se mohlo hlásat, že jste naverbovali dostatek dobrovolníků?“ Pokud takový člověk padne na frontě, měla by jeho rodina dostat od státu kompenzaci ve výši 5 miliónů rublů (1,31 mil. Kč). Jak ale víme ze mnoha jiných zdrojů, to se často neděje: Velitelé nahlásí padlé jako „pohřešované“ nebo zajaté, a zajistí tak, že rodina nedostane nic.
Nezanechat sms nebo dopis na rozloučenou, ale prostě beze slova jednou večer zavřít za sebou dveře a zmizet. V Japonsku pro to mají slovo: jōhatsu, což znamená doslova „vypaření“. Označuje lidi, kteří se rozhodnou nechat zmizet svou existenci, aniž by zemřeli. Odejdou ze života rodiny, přátel, kolegů a nenechají žádnou stopu. Neděje se to jen ojediněle. Každý rok se v zemi ztratí 80 tisíc lidí, kteří se už nikdy neobjeví. Motivy? Dluhy, nezvladatelné pracovní tlaky, domácí násilí, ztráta tváře, stud, někdy prostě nechuť pokračovat v životě, který jim byl přidělen. V japonské společnosti, kde je selhání těžko odpustitelné a kde ostuda padá nejen na jednotlivce, ale i na rodinu, je pro některé jōhatsu únikovou cestou, jak z tohoto rámce vystoupit. Existují i speciální noční stěhovací agentury, yonige-ya, které s tím pomáhájí. Přijedou za tmy, sbalí váš život do krabic, vymažou digitální stopy a odvezou vás pryč. Žádné otázky, žádné vysvětlování. Jen nový začátek na jiném místě… Téma jōhatsu se nedávno dostalo i na filmová plátna. Dokument Johatsu: Into Thin Air režisérů Andrease Hartmanna a Araty Moriho sleduje Saitu, majitelku jedné z těchto agentur, a několik příběhů lidí, kteří se rozhodli zmizet. Nečekejte senzaci ani detektivní pátrání po ztracených lidech, ale chladně realistický pohled na fenomén, který balancuje mezi zoufalstvím a osvobozením.
Frane Selak, chorvatský učitel hudby, se stal známým díky sérii mimořádně nepravděpodobných událostí, při nichž opakovaně unikl smrti. V roce 1962 přežil vykolejení vlaku, který skončil v ledové řece, o rok později pád z letadla bez padáku, při němž dopadl do balíku sena a přežil jako jediný. V následujících letech čelil například havárii autobusu, automobilovým nehodám, požáru vozu či pádu z horského svahu a pokaždé vyvázl s minimálním zraněním. Ve věku 73 let mu štěstí přineslo i finanční obrat. Při své první účasti v loterii vyhrál částku odpovídající zhruba 20 milionům korun. Za výhru si pořídil dva domy a loď, zbytek daroval rodině a přátelům.
Senátorka za hnutí ANO Věra Procházková představila návrh zákona, který by za přísně stanovených podmínek umožnil legalizaci eutanazie v České republice. Podle její představy by se tento akt týkal výhradně svéprávných dospělých osob s nevyléčitelným onemocněním, které opakovaně a vědomě vyjádří své přání ukončit život. Žádost by musela být notářsky ověřena a mohla by být kdykoli odvolána. Zákon by také kladl důraz na posouzení zdravotního stavu a respekt k lidské důstojnosti. Senátorka Věra Procházková doufá, že se návrh podaří znovu otevřít po sněmovních volbách. Téma zůstává politicky i společensky citlivé. Podporu návrhu vyjadřují také Piráti, kteří s Procházkovou spolupracovali již na předchozí verzi zákona z roku 2020. Naopak KDU-ČSL, SPD i Motoristé sobě se k možnosti legislativní úpravy staví odmítavě.
Mezinárodní výzkum publikovaný v červenci 2025 přináší nové poznatky o tom, jak buňky lidí starších sta let odolávají stárnutí a nemocem. Vědci analyzovali indukované pluripotentní kmenové buňky (iPSC) od tzv. „zdravě stárnoucích“ jedinců – brazilských centenariánů, kteří přežili infekci COVID‑19 bez závažnějších komplikací. Jejich buňky vykazovaly mimořádnou stabilitu, nižší zánětlivou aktivitu a vyšší schopnost opravovat poškození DNA, což naznačuje, že právě v těchto procesech se může skrývat klíč k výjimečné odolnosti vůči věkem podmíněným chorobám. Tyto poznatky by v budoucnu mohly přispět k vývoji cílených strategií, které podpoří zdravé a aktivní stárnutí v celé populaci.
Téma eutanazie se v Česku začíná promítat i do předvolebních programů. Zatímco hnutí STAN ji výslovně podporuje, KDU-ČSL ji odmítá a její zastánce označuje za „koalici smrti“. Pro eutanazii se staví také Piráti, kteří už v roce 2020 předložili návrh zákona spolu s nynější senátorkou za ANO Věrou Procházkovou. Ta tento postoj zastává i nadále. Většina politických stran však zůstává v postoji nejednotná a opatrná. „Otázka by neměla být úplně politická, ale spíše otázkou uvažování o možnosti vlastního rozhodování o konci života,“ upozorňuje odborník na bioetiku Adam Doležal v článku pro Seznam Zprávy. Ačkoli je eutanazie v Česku nadále nelegální, řada lidí již dnes hledá cesty, jak ukončit život důstojně na vlastní žádost, ať už v zahraničí, nebo prostřednictvím informací dostupných online.
Podstoupil Ozzy eutanazii? Legenda Ozzy Osbourne z kapely Black Sabbath, přezdívaný princ temnot, zemřel 22. července 2025 ve věku 76 let, krátce po svém závěrečném koncertu v Birminghamu. Kromě nekonečných kondolencí a vzpomínek se na sociálních sítích spustila lavina spekulací: někteří fanoušci na platformách X, Reddit i Facebook tvrdí, že závěrečný koncert Back to the Beginning možná sloužil jako promyšlené rozloučení. Nebo dokonce jako součást plánu asistované sebevraždy ve Švýcarsku. Tyto domněnky se opírají o dřívější prohlášení Ozzyho a jeho manželky Sharon, týkající se zhoršujícího se zdravotního stavu zpěváka, který bojoval s Parkinsonovou chorobou. Oba uvedli, že pokud by se Ozzyho stav zhoršil a on ztratil důstojnost, neváhali by odjet do Švýcarska využít možnosti asistovaného sebeusmrcení (psali jsme také na Smrtelníku). Sharon tehdy v rozhovorech otevřeně popsala, že nemá smysl zůstat „uvězněn“ v těle, které už nefunguje. Když se proto po Ozzyho smrti objevily záběry a vzpomínky na jeho závěrečný koncert v Birminghamu, mnozí v nich četli víc než jen hudební tečku. Jeho vystoupení působilo jako slavnostní odchod: Ozzy sedící na trůnu, obklopený hudbou, přáteli a fanoušky, s úsměvem i vědomím, že se loučí. Na platformách jako X a Reddit se rychle objevily komentáře typu: „Ozzy splnil svůj plán eutanazie a rozlučkový koncert byl jeho vlastní pohřeb. Nic nemůže být víc metal.“ Přestože neexistuje žádné potvrzení a rodina ústy dcery Kelly Osbourne tyto spekulace odmítla, poslední okamžiky metalové legendy blíže nepopisovala. Pro fanoušky, kteří roky sledovali Ozzyho otevřenost k tématu smrti a v poslední době i k rozhodování o vlastním konci, má verze o plánovaném závěrečném defilé zvláštní přitažlivost. Představa, že se legenda sama stala režisérem svého posledního aktu, je sama o sobě příběhem, který zapadá do mytologie metalu.
Dalajlama prohlásil během oslav svých 90. narozenin (popřát mu přijel poblahopřát i český prezident Petr Pavel), že doufá, že bude žít ještě dalších 30–40 let, tedy až do věku 130 let. Cítí se podle svých slov požehnán Avalokitéšvarou – bódhisattvou soucitu – a je odhodlaný dál sloužit lidem Tibetu. Z exilu v Indii, kde žije od roku 1959 po útěku před čínskou okupací, vzkazuje, že i navzdory životním zklamáním má stále sílu a vůli pokračovat. Dalajlama zároveň potvrdil, že po jeho smrti bude tradice reinkarnací pokračovat. Výlučné právo volby jeho nástupce má podle něj jeho vlastní nadace Gaden Phodrang Trust, nikoli čínská vláda, která se tuto roli snaží získat. Pro duchovního vůdce, který často mluví o pomíjivosti a cyklu zrození a smrti, není dlouhověkost jen biologickým cílem, ale i snahou, jak udržet živé poselství o nenásilí a soucitu ve světě, který se rychle mění.
