Damien Hirst, proslulý svými odvážnými zkoumáními smrti a pomíjivosti, opět přivedl diváky k hlubokému zamyšlení. Jeho výstava The Weight of Things, která proběhla v MUCA v Mnichově od října 2023 do března 2024, stavěla do popředí nevyhnutelnost konce a fyzickou přítomnost smrti. Formy zalité v pryskyřici, ikonické vitríny s preparovanými zvířaty a struktury rozkladu přenesly smrt do sféry estetiky a nutili návštěvníka konfrontovat vlastní smrtelnost. Damien Hirst se proslavil nejen svými ikonickými díly se zvířaty ve formaldehydu, ale také diamantovou lebkou For the Love of God (2007). Tato lebka, vytvořená z platiny a osazená 8 601 diamanty včetně centrálního růžového diamantu na čele, je fascinující reflexí smrti, luxusu a pomíjivosti. Dílo bylo původně oceněno na 50 milionů liber a svého času se řadilo mezi nejdražší umělecká díla, která kdy byla prodána, i když detaily prodeje zůstaly nejasné.
Madonna (66) se ve svém novém projektu Funeral Rites vrací ke ztrátě matky v dětství. „Když jsem byla dítě, zemřela mi matka. Vidět její krásnou tvář v otevřené rakvi a políbit její červené rty na rozloučenou ve mně zanechalo strašidelnou vzpomínku, hlubokou touhu a strašný strach z opuštění,“ přiznává Madonna v krátkém filmu, který je součástí umělecké spolupráce s fotografem Stevenem Kleinem a magazínem CR Fashion Book, a v němž se prolínají prolínají témata smrti, zármutku, opuštění a spirituality.
Po statečném boji se zákeřnou nemocí nás opustil ve věku 41 let Albrecht Smuten – talentovaný umělec a tvůrce, který dal život komiksovým kočkám Pac & Pussy, temným stripům Terapie masem i knize Kokoti z reklamky, jež s břitkým humorem odhaluje zákulisí marketingu. O své nemoci mluvil otevřeně, s typickou ironií, humorem a nadhledem, jaký měl jen on v knize Kapitán Chemo. Odešel tak poměrně mladý člověk plný humoru, nápadů a energie, který se nebál zábavně a s nadhledem psát o svém boji se smrtelnou nemocí. Více se dočtete v článku na CNN Prima News.
Jihokorejský seriál Hra na oliheň (Squid Game), obrovský hit platformy Netflix, není jen zábavným dramatem o přežití. Pod rouškou smrtících dětských her se skrývá ostrá kritika moderní společnosti, jak ostatně uvádějí tvůrci a odkazují k tomu také novináři i recenzenti. Nedávná studie Commodified Death as the Ultimate Outcome of Social Inequalities: An Analysis of the Squid Game Discourse v odborném časopise Leisure Sciences jde ještě o kousek dál, když si výzkumnice Elisabeth Beaunover položila otázku, jak seriál propojuje motivy smrti a nerovnosti.
I čeští diváci vědí, že děj seriálu sleduje skupinu lidí ve špatné životní situaci zapříčiněné dluhy, chudobou, nezaměstnaností nebo zdravotními problémy, kteří se účastní soutěže, aby získali obrovskou peněžní výhru. Teprve později si uvědomují, že prohra v sérii jednoduchých dětských her znamená smrt (v seriálu se používá slovo eliminace) a hon za výhrou se postupně změní v brutální zápas o přežití, kde si účastníci musí vybírat mezi životem druhých a svým vlastním.
Studie zdůrazňuje, že smrt ve Hře na oliheň není náhodná, ale je přímým důsledkem sociálních a ekonomických nerovností. Seriál vykresluje postavy, jejichž životní situace je tak zoufalá, že jim riskování života připadá jako rozumná volba. Například hlavní postava Seong Gi-hun (hráč číslo 456) se do hry zapojí kvůli svým dluhům, neschopnosti zajistit dostatečnou péči své nemocné matce a hrozbě ztráty kontaktu s dcerou.
Dalším výrazným prvkem seriálu je, dle studie, zobrazení smrti jako zboží. Každá smrt ve hře přispívá k růstu výherního fondu, což činí z lidského života něco, co lze koupit a prodat. Navíc po smrti jsou těla hráčů anonymně uložena do černých rakví s růžovými mašlemi, což evokuje dárek, tedy jiný symbol komodifikace smrti.
V neposlední řadě je smrt zdrojem obrovské zábavy, a to jak pro postavy VIP diváků, tak pro všechny, kdo se na Netflixu na seriál dívají. VIP diváci, bohatí a nejspíš znudění jednotlivci, sledují hru s groteskním potěšením, jako by se jednalo o novodobé římské gladiátorské zápasy.
Ve studii rovněž Elizabeth Beaunover naznačuje, že seriál, potažmo příběh, který vypráví, má potenciál měnit divácké vnímání smrti a sociálních problémů, minimálně nastolováním otázek: Jakou cenu má lidský život? A jak daleko můžeme zajít, pokud se smrt stane pouhou hrou?
Designér William Warren před časem vytvořil knihovnu, kterou lze po smrti majitele přestavět na rakev. Jedním z důvodu je, jak uvedl v rozhovoru pro Financial Times, že rakve jsou jedním z nejdražších kusů nábytku, jaké lidé kdy koupí, a přitom mají často velmi nízkou kvalitu. Rozhodl se to tedy změnit. „Dřevo časem získá patinu, povrch se opotřebuje a nábytek se stane součástí vašeho života. Když zemřete, police se dají rozebrat a znovu složit jako rakev. Mosazná destička pod spodní policí, která vypráví příběh o této proměně, se pak otočí a vyryjí se na ni vaše data,“ popisuje Warren koncept. Pokud designérovi pošlete své míry, zdarma vám zašle návrh. Více zde:
Do českých kin právě vstoupil v pořadí třicátý film režiséra Pedra Almodóvara Vedlejší pokoj (The Room Next Door). Pojednává ve zkratce o tom, jak se připravit na smrt – v osobní rovině i v rámci hroutící se civilizace pod tíhou klimatických změn. V hlavních rolích se představí Tilda Swinton a Julianne Moore. Jak jsme uvedli již dříve, v září byl film oceněn Zlatým lvem na festivalu v Benátkách. Promítá se například v Cinema City, recenze se objevily ve více médiích, my přikládáme tu ze zpravodajského serveru Seznam Zprávy.
Smrt. Většina z nás se jí bojí a snaží se jí vyhýbat, dokud to jen jde. Ale co když zasáhne náhle a neodvratně? Český film Rok vdovy s Pavlou Beretovou v hlavní roli se noří do tématu, které je pro mnohé nepohodlné, avšak nevyhnutelné – umírání a smíření se se ztrátou blízkých. Režisérka Veronika Lišková přináší příběh, který není jen o smrti samotné, ale především o tom, co přichází po ní: bolest, prázdnota, ale i naděje, jak se s touto realitou vyrovnat. V kinech právě teď.
Pavla Beretová je česká divadelní a filmová herečka. K vidění je nyní hned ve dvou filmech, které míří do kin – nejdříve v Amerikánce a pak v Roku vdovy. „Jsou to úplně odlišné projekty, ale každý přináší důležité společenské téma, o kterém se nemluví. Amerikánka přináší zprávu o tom, že i když člověk prochází těžkými věcmi, neznamená to, že pod jejich tíhou spadne,” říká herečka Pavla Beretová v rozhovoru pro DVTV. „Když mi zemřeli oba rodiče a sestra, měla jsem na výběr se buď zhroutit, nebo se podívat smrti do očí. A já jsem ji začala zkoumat ze všech stran. Koukala jsem na dokumenty, četla knihy, chodila pomáhat do hospicu. To byl pro mě způsob, jak se se smrtí vyrovnat. Bolelo to, ale nakonec jsem mohla jít dál. Ve filmu Rok vdovy se snažíme prolomit mlčení, které smrt ve společnosti obestírá.“ Ve videu níže se můžete podívat na část z rozhovoru.
Belgický spisovatel Dimitri Verhulst v rozhovoru mluví o své nejnovější novele „Mít a být“, kde se hlavní postava po smrti ocitá v očistci. V příběhu musí postava znovu prožít svůj život stejně, což Verhulst vnímá jako ztrátu svobody. Autor zdůrazňuje, že nemá jasné názory na posmrtný život ani náboženské přesvědčení. Radí, že nejlepší je žít svůj život, pečovat o druhé a milovat. „V nejlepším případě se pletu,“ říká autor románu o posrmtném životě.
