Původně vyšlo na blogu Vlastimila Marka (1946–2021). Publikováno se souhlasem pozůstalých.
Zatímco v jiných kulturách o své staré pečují (a stáří je nejkrásnějším obdobím lidského života), u nás je smrt a hlavně umírání stále velkým strašákem. Existují sice vzácné pokusy připravit lidi na konečnost života a už i v Česku existují hospice, zařízení pro doprovázení umírajících, ale jsou to spíše výjimky.
Běžně lidé umírají v nemocnicích, jejichž patologická oddělení jsou specializována na práci s mrtvými těly (a prakticky každý, kdo umře, se na patologii dostane). Chybí tady možnost něčeho (i samo povědomí o tom), čemu hinduisté říkají dobrá smrt.
Pokusím se (ve třetí části tohoto článku) naznačit, že změna postojů společnosti ke smrti může znamenat změnu celkového vývoje: jsme na pokraji katastrofy, nebo na začátku další kapitoly a záleží na nás, co zvolíme.
Analogie s domácími porody se přímo nabízí: roste počet rodiček, které jsou z mnoha důvodů nespokojeny s oficiálním porodnictvím v nemocnicích a které se, protože neexistuje jiná volba, rozhodnou porodit doma (přičemž pomoc porodní asistentky je u nás téměř ilegální a může být potrestána). Podobně také roste počet těch, kteří by z mnoha důvodů rádi ukončili svůj život důstojně a včas.
Protože ale jiná než obvyklá cesta umírání, mnohdy spojená s prodlužováním utrpení, možná není, rozhodnou se pro dobrovolnou smrt (což je přece jen přijatelnější Améryho název pro sebevraždu). Statistiky narůstají, skepse kolem údajného zatajování přesných čísel taktéž.
Naznačuji, že tak jako porodní bolesti jsou v naší společnosti spíše kulturní indoktrinací, všeobecný a převážně negativní názor na smrt a umírání (i eutanazii) pokrytecky vylévá vaničku „problému“, zasahuje do svobodné vůle občanů a až slepě opomíjí tisíce zbytečně předčasně zahynulých (v důsledku dopravních a jiných nehod, vlivem škodlivých látek, špatnou životosprávou atp.).
Technicky by to neměl být problém, už v 50. letech minulého století měl každý správný špion v zubu kapsli s cyankáli, aby mohl jedním kousnutím okamžitě zemřít, a nikdy tak nevyzradit svá tajemství.
Chybí nám možnost se na smrt připravit… kam se hrabeme na Tibeťany. V Indii a v jiných kulturách, kde jsou stáří a smrt vrcholem života, jsou lidé, kteří se tak rozhodnou, připraveni natolik, že přesně ví, kdy zemřou (i u nás se to stávalo a stává, ale jsou to spíše výjimky), tedy v nejvhodnějším životním i astrologickém čase.
Všichni jsme přece s červenýma ušima čítávali příběhy posledních mohykánů a apačů, kteří si na cestě do možná posledního boje uměli říci: Dnes je dobrý den na smrt…
Články současných odborníků a publicistů, které eutanazii vysloveně odmítají, jsou spíše k hořkému pousmání: tak jako porodníci ukradli ženám jejich původně posvátné porody, které by je přitom mohly posunout ke skutečnému a nanejvýš duchovnímu ženství, tak i medicína 20. století vzala umírání umírajícím a jejich rodinám. Prodlužované utrpení celé zestátnila, a tím i dokonale odcizila (myslím to ve dvojím smyslu, jako nenásilné odcizení a jako sprostou krádež).
Velký článek režiséra Miloše Zahoranského (ročník 1932, takže ho umírání také brzy čeká) v sobotní příloze MF Dnes (8. 9. 2012) přináší třicet důvodů nesouhlasu s eutanazií (např. důvod č. 13: Neohrožují nás roboti, sami se eutanazií robotizujeme. Smrt na vypínač. Neužitečná karoserie. Šrot.), ale ty jsou stejné podstaty, jako když porodníci vítězoslavně „zachraňují“ životy rodičkám a novorozencům, aniž by si jen na okamžik přiznali, že podmínky pro to, aby se „něco zvrtlo“, vytvořili oni sami.
Nejprve prostředím, dále svými rutinními maskulinními zásahy, které jsou k psychice rodiček a odlišnosti žen necitlivé. V neposlední řadě téměř totalitním přístupem (děti jsou produkovány skoro jako na výrobním pásu robotů, přičemž i auta, natož počítače, či dokonce roboti, se vyrábějí v prostředí ke konečnému produktu daleko citlivějším).
Všeho do času: tak jako se současné porodnictví začíná měnit kvůli penězům, i umírání a smrt se budou muset přizpůsobit jak potřebám umírajících, tak i ekonomice. Jejich cena se stále zvyšuje a dnes je již téměř neúnosná. Současné hospice, při vší úctě k jejich práci, pouze zpříjemňují umírání, ale vědomou dobrou smrt neposkytují.
Možná by nějaká sdružení (dokáži si představit třeba název Dobrá smrt, o. p. s.), nebo dokonce státní instituce měla a mohla poskytovat službu dobré smrti nějakou formou rituální či duchovní eutanazie těm, kteří mají patřičný věk a prokáží svou určitou připravenost.
Technicky by to neměl být problém, už v 50. letech minulého století měl každý správný špion v zubu kapsli s cyankáli, aby mohl jedním kousnutím okamžitě zemřít, a nikdy tak nevyzradit svá tajemství.
A protože jde o život, dovolím si trochu spirituálního patosu: aby vůbec přežilo, musí lidstvo změnit způsob, jakým se rodí – a teprve pak změní i způsoby, jakými umírá. Jedině díky setkání dávných tradic s novými technologiemi a zpětnovazebním vylepšováním hardwaru každým novým softwarem (mozek člověka se neuroplasticky mění tím, co dělá), se snad podaří využít daru evoluce, tedy jakéhosi naprogramování lidského mozku k dosažení osvícení.
Dále také využít potenciální možnosti opustit svět hmoty a informace o sobě zakódovat v „kvarcích“ (nebo jak tomu budou lidé říkat). Ostatně tohle šamani všech kultur intuitivně dělali a dělají odedávna (a sci-fi spisovatelé na toto téma napsali celou řadu inspirativních knih). Smrt bude prostě jen to, co naznačují dávná duchovní učení: branou do jiné dimenze. A pokud se do toho dáme, pak se samo uvažování o dobré smrti postupně stane sebenaplňujícím se proroctvím.
Již nějakou dobu rád cituji jedno přísloví: „Co je pro housenku smrt, je pro motýla zrod nového života.“ Možná je i doba, kterou žijeme, transformativním přechodem (ne bodem, tedy jedním dnem, ale procesem) a přerodem (jehož podmínkou je duchovnost a cesty k ní vedoucí, tedy meditace, rituály, mantry atd.): co když vědomá smrt je a může být radikální metodou konečné přeměny hmoty v informaci (ostatně příroda to natrénovala například právě na motýlech, proč bychom neměli mít v genech stejný plán…).
Kdyby se totiž každý člověk už ve škole učil představovat si mír (a dobrou smrt), postupně změní svůj mozek a naprogramuje ho pozitivně
Zatím ve spojení se smrtí většinově projevujeme chaotické a ustrašené emoce, odpovídající našim chaotickým a ustrašeným myšlenkám, bezcílným životům a do ekologické katastrofy se řítícímu světu. Opakuji: Co by se ale stalo, kdybychom se postupně naučili se před smrtí vyčistit? Zkoncentrovat energii a směr (jako tibetští tulkové) a fraktální strukturu informací o životě v hmotě zapsat ve formě světla a energie (a co když je tento způsob vesmíru spíše vědomím než pouhou hmotou, a spíše radostné ách, než ničivé bang)?
Jinými slovy, co když tím, že se slepě (ale systematicky) zaplétáme do procesu, který příroda vytvořila, pouze vychováváme další agresory, podvodníky a teroristy prostřednictvím naší nedostatečně ovládané emocionální a hormonální povahy? Stejně jako se porodníci snaživě vměšují do procesu porodu, který byl původně přirozeně vedený přírodou a miliony let evolučního vývoje, aby se rodili buddhové.
Co když se právě tak zaslepení a špatně porození patologové, politici a pohřebáci pletou do řemesla lidem, kteří jsou, po dobrém životě, původně naprogramováni k vědomému přechodu (o několik oktáv výš) do energetické formy, tedy k dobré smrti?
Právě v tom spočívá šance současné krize – a umírání, individuální i kolektivní, je možná právě takovou krizí, která ovšem, v případě správného zpracování, získává pozitivní perspektivu a stává se šancí v tom pravém paradigmatu (viz i přísloví o motýlovi). Stačí změnit výchozí podmínky, podobně jako to provedl Buddha, a mozek inženýra plný pozitivních myšlenek a dobré aspirace navrhne auto na vodní pohon a nevyčerpatelný zdroj energie místo bombardéru či kalašnikova.
Kdyby se totiž každý člověk už ve škole učil představovat si mír (a dobrou smrt), postupně změní svůj mozek a naprogramuje ho pozitivně, bude vnímat svět a život (a taky smrt) jako radost (a nemoc a bolest jako indikátory nebezpečí). Představ si svět bez válek, Možná to dokážeš, Bez závisti a hádek, Půjde to, pokud chceš. Představ si: všichni žijem, V míru, den za dnem, zpíval John Lennon (zkuste to na melodii písně Imagine i vy). Možná nastává doba, kdy se smrti přestaneme bát a začneme si ji užívat, protože bude připravená, vědomá a dobrá.
Vlastimil Marek (1946–2021) byl spisovatel, publicista, muzikant, zenový buddhista a propagátor hnutí New Age, kvůli čemuž se dostal do hledáčku StB. Jeho raná publikační činnost je součástí samizdatové knihovny Libri Prohibiti, v roce 1979 se mu podařilo vycestovat do Japonska a strávil nějaký čas v zenovém klášteře. Po roce 1989 byl vyhledávaným autorem, zabývajícím se duchovností. Vydával časopisy Mana, Baraka, napsal několik knih, absolvoval stovky přednášek a léta měl svůj pořad v Českém rozhlase. Mezi jeho velká témata patřila zenová filozofie, léčebné aspekty hudby, přirozené porody a dobré umírání. Jeho dílo je částečně shromážděno na tomto blogu. Markův příběh je součástí projektu Paměť národa.