„Hledej mne, setkej se se mnou, obejmi mne a nech mne tě prostoupit. A zrodí se ti nepoznané štěstí. A vstoupíš do nesmrtelnosti.“ (Z tajného učení Bohyně Kálí o Smrti jako cestě k poznání.)
Jak na to? Zkuste se podívat sem: www.stageonmars.com/death
* * *
Psi jsou podivně neklidní. Jdu s nimi do parku a Esme, jinak klidná kolie, úplně vyvádí. Běhá sem a tam, větří do večerního vzduchu s podivně vytrčeným čenichem a občas zakňučí. Pak přiběhne a schoulí se mi mezi nohy. Je patnáctý duben a na roční dobu nezvykle teplo. Už týdny nezapršelo. Najednou mne napadne, že se to klidně může stát. Dnes. Teď. AI nás, lidi, vypne.
Vlastně neodpojí lidstvo, jen veškerou elektroniku. Banky přestanou fungovat, letadla nepřistanou, elektrárny skončí a my se vrátíme do doby, kdy jsme ještě hleděli ke hvězdám, a nikoliv do mobilů. Je to reálná hrozba? Stane se to jednou?
Zatímco hypoteční krize roku 2007, která vyústila v globální několik let trvající recesi, nás ještě úplně k smrti nevyděsila, neviditelnému viru covidu se to na začátku dalšího desetiletí podařilo stoprocentně.
Obavy ze smrti udušením byly vzápětí vystřídány vyhlídkami na atomovou válku, která se aspoň v jistých fázích konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou jevila možnou. A nyní v nás narůstá pocit, že nás umělá inteligence brzy přeroste, a tím, v jistém smyslu, již nebudeme páni tvorstva, ale pouze „ti druzí“.
Pokud vůbec nás „ona“ nechá přežívat ve světě, který se již nyní vymyká našemu chápání. A to nechávám stranou další hrozby, jako klimatickou krizi, vymírání druhů, zaplevelení všeho včetně našich mozků nanoplasty a mnohé další. Naši mysl ovládl strach, který je sice nekonkrétní a často i nevyjádřený, ale tak nějak všudypřítomný. Strach ze ztráty kontroly. Psychologicky je to strach ze smrti.
Za posledních několik desetiletí jsme ovšem na smrt zapomněli. Vytěsnili jsme ji na jednotky intenzivní péče, kde se umírá téměř neviditelně, protože nás tam za umírajícími nepustí. Zavřeli jsme ji do eldéenek, kde dohasínají životy našich přestárlých příbuzných, se kterými si už nevíme rady.
A jen zřídka, a to ještě na malou chvíli, se s ní setkáváme kdesi na dálnici, než přijede záchranka a hasiči, a cosi, co byl krátce předtím ještě člověk, uzavřou do černého plastikového pytle. A když se na ni díváme v přímém přenosu z Ukrajiny nebo Gazy na obrazovkách, rozloženou do sterilních pixelů, tak to přeci není naše smrt. Ale ona se dostává do našeho podvědomí, odkud nás nepozorovaně, ale ve stále větší míře – zužuje. To „z“ není překlep.
Někdy mám pocit, že všichni ti, kteří neustále, na ulici, v metru, při venčení psů a někdy i při řízení motorových vozidel koukají do svých mobilů JI prostě jen nechtějí potkat.
Otázkou zůstává, co se se společností, která smrt odmítá, stane. Zploští se, zdětinští, stane se neurotickou, zdegeneruje a počne produkovat podobné „excesy konce“, které provázely pády dřívějších velkých civilizací?
Začne, podobná přemnožené kolonii lumíků, projevovat sebevražedné sklony? Nebo se vrátí k hloubce, mystice, ke spojení života a smrti, které teprve umožňuje „být naplno tady a teď“? Objeví svou vnitřní vyrovnanost a smíření s tím, co je?
Na tyto otázky zatím neznáme odpověď. Což neznamená, že bychom ji neměli hledat. A tak vás zveme na neobyčejný, hravý večer, plný otázek, světel a stínů, během kterého se budete moci podívat na váš osobní vztah s NÍ, nalézt to, co nás přesahuje a dělá nesmrtelnými, a možná se i dotknout onoho stoického klidu v duši, který někteří nazývají osvícením. Stojí to za to.
Odkaz na stránky Death on Mars: www.stageonmars.com/death
Pár slov o konstelacích
Původně rodinné konstelace (nyní též systemické) vznikly jako terapeutická metoda ke konci minulého století. Na jejich začátku stojí jméno německého filozofa a terapeuta Berta Hellingera, který působil mimo jiné i jako misionář u kmene Zulu v Jižní Africe. Zde se také naučil zacházet s komplexními, v počátku rodinnými a kmenovými systémy.
Zjednodušeně řečeno existují tři typy problémů, které se vyskytují ve třech odlišných druzích systémů. Jednoduché systémy mají jednoduchá řešení. Sem patří základní matematika a další vědy zhruba na úrovni střední školy, logické problémy a hádanky a jednoduché mezilidské interakce.
Komplikované systémy produkují komplikovaná řešení. Sem patří „zašmodrchané“ životní situace, složité vědecké otázky nebo například i mnoho firemních rozhodnutí, ve kterých musíme zohlednit vícero variabilit. Při hledání řešení se zde ovšem stále opíráme o racionální způsob nahlížení reality.
Komplexní systémy, do kterých patří většina systémů tvořených lidmi (rodina, kmenové struktury, etnika, státy a v jistém ohledu i všechny živoucí systémy) ovšem racionální řešení nemají. Je to tím, že každý člen systému má svým způsobem pravdu, jeho pohled nelze označit za zcela chybný, a aby byla zaručena funkčnost celého systému, je nutno jeho místo v systému a jeho pohled na věc uznat. Komplexní systémy tedy produkují paradoxie, které nemají logické a racionální řešení. (Kompromis většinou neuspokojí žádnou ze zúčastněných stran.)
Metoda konstelací se ne náhodou objevila v čase, kdy otázky, které komplexní systémy produkují, již nelze uspokojivě vyřešit jednoduchými odpověďmi či návody. Nastává doba, ve které si uvědomujeme, že ne vše lze řešit rozumem a že ztrácíme kontrolu nad světem, což nás hluboce zneklidňuje.
Jsou to mimo jiné právě konstelace, které mohou přispět k vytváření míru a vzájemné tolerance v rodinách a podobných skupinách lidí, ale totéž mohou poskytnout naší duši, která je zmítaná existencialistickými otázkami, nebo i společnosti, ve které na sebe naráží různé znepřátelené názory.
Během „konstelací“ stavíme ze zástupců pro jednotlivé členy systému jakýsi prostorový model, na jehož základě můžeme prozkoumat hlubší souvislosti, které jinak našemu zraku unikají. Učí nás úctě před pohledem „z jiné strany“ a odhalují nám mystéria života i smrti.
Další informace o metodě systemických konstelací najdete na mých stránkách: www.konstelace.info/konstelace/