Vítejte u prvního dílu série článků, v níž se věnuji osobním příběhům lidí, kteří si zvolili eutanazii či dobrovolnou smrt. Skrze jejich zkušenost se snažím pochopit, co k tak zásadnímu kroku člověka vede a jak je tento čin spojen s vnímáním lidské důstojnosti.
Mám pocit, že ve společnosti nejvíce rezonují právě reálné příběhy lidí. Vybral jsem proto několik příběhů osobností, jejichž smrt a vůle umřít mě zasáhly a donutily se hluboce zamyslet nad možností svobodné volby nad vlastním životem a smrtí. Ukončení vlastního života sice může někomu přijít trochu sobecké a zbabělé, ale zároveň je na něm i cosi zvláštně statečného.
Kolik bolesti v sobě musí člověk nést, aby došel k takovému rozhodnutí? To ví zatím jen ti, kteří už to mají za sebou, a právě o nich je tento článek. Co podle mě nejvíce vystihuje charakter těchto lidí? Statečnost, bojovnost, silná vůle, rozhodnost, síla, psychická i fyzická odolnost, ale především hrdost, což je jedna z nejdůležitějších lidských vlastností, potřebných k důstojnému odchodu.
Tito lidé ovlivnili veřejné mínění, jejich smrt vyvolala diskuze, psali se o nich články ve světových médiích, společnost se kvůli nim začala zajímat o možnost dobrovolné smrti, a někde se dokonce podařilo dosáhnout zásadních změn ve společnosti a v legislativě. Nemyslíte si, že by bylo lidem lépe, kdyby mohli dobrovolně a důstojně odejít ze světa, obzvlášť pokud trpí bolestmi a nemají žádnou šanci na uzdravení?
Populace stárne, většina lidí prožívá poslední čtvrtinu života v nemoci, lidé umírají v bolestech, v přeplněných nemocnicích. Po celé republice jsou pečovatelské domy na hranici své kapacity. Ne každý si to může dovolit, a přesto se prodlužuje život lidí, kteří by si raději přáli, aby se mohli rozloučit s rodinou a v poklidu odejít na věčný odpočinek.
Možná budu znít trochu morbidně, ale proč mají zvířata právo na důstojný odchod a lidé ne? Proč nám lidem nenáleží právo rozhodovat o svém životě? Je naše tělo a duše naším majetkem, nebo majetkem státu? Státu, jehož zákony by si zasloužily rozsáhlé reformy, abychom civilizačně pokročili do další etapy evoluce, a zbavili se tak strachu ze smrti, který nás doslova obklopuje a omezuje.
Největší strach mám z toho, že budu umírat někde na lůžku napojený několik let na přístroje, dokud mě konečně někdo neodpojí. Nebo budu prostě čekat, až mi vypoví orgány. Nic mě v životě neděsí víc, proto rozhodnutí těchto lidí nejen chápu, ale i respektuji a podporuji, získali si můj neskutečný respekt a obdiv.
Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak se skutečně zamyslet nad svým životem, je zastavit se a přemýšlet i nad smrtí. Pokud byste šli příští týden k lékaři a on by vám řekl: „Jste těžce nemocný. Umíráte. Zbývá vám jen šest měsíců života,“ prožili byste ty příští měsíce úplně jinak, než jste si plánovali. Proto je přemýšlení o smrti zdravé, rozjímání nad její nevyhnutelností nás vede k tomu, abychom žili svůj život jinak.
Většina lidí nedostane žádné varování. V jednu chvíli jsou naživu a v další jsou mrtví. Ale pokud vám lékař řekne, že vám zbývají tři, šest nebo dvanáct měsíců, dostane se vám oné výhody vědění. Dokážete si prioritizovat nadcházející události a urovnat to, na čem vám opravdu záleží. Získáte úžasný přepych toho, že můžete říct sbohem těm, které milujete. Vědomí, že smrt není daleko, přináší neobyčejnou jasnozřivost. Věci už nejsou bezpříznakové – vše je buď velmi důležité, nebo naprosto nedůležité.
Ramón Sampedro Cameán
Je to pro mě jeden z největších hrdinů mezi bojovníky za eutanázii. Jeho příběh je dojemný, citlivý, plný lásky, dobrodružství, bolesti, umírání a dlouhého boje za důstojný odchod.
Ramón se narodil ve Španělsku v roce 1943. Když mu bylo 19 let, zapsal se do obchodního námořnictva, aby mohl poznat svět. Ve věku 25 let skočil poblíž svého domova, rybářské vesnice ve španělském regionu Galicie, ze skály do moře. Špatně odhadl hloubku vody a udeřil se hlavou o mořské dno. Utrpěl poranění míchy a zůstal ochrnutý od krku dolů. Po nehodě bojoval celých 29 let za své právo na asistované umírání.
Sampedro požádal španělské nižší soudy, vyšší soudy a Evropskou komisi pro lidská práva ve Štrasburku o legální ukončení svého života. Jeho argument závisel na skutečnosti, že si byl jistý svým rozhodnutím zemřít. Kvůli ochrnutí však nebyl fyzicky schopen spáchat sebevraždu bez pomoci. Tvrdil, že sebevražda je právo, které mu bylo odepřeno. Vyhledal právní pomoc ohledně svého práva na ukončení vlastního života a oslovil soudy ve Španělsku, kde jeho případ vzbudil pozornost celé země. Nakonec se jeho boj stal známým po celém světě.
Sampedro zemřel v pondělí 12. ledna 1998 v Boiro ve Španělsku na otravu kyanidem draselným. O několik dní později byla jeho blízká přítelkyně Ramona Maneirová zatčena a obviněna z napomáhání k sebevraždě. Maneirová byla nakonec propuštěna kvůli nedostatku důkazů. V souvislosti se Sampedrovou smrtí nebyla nikdy vznesena žádná další obvinění.
O sedm let později, po uplynutí promlčecí lhůty, Maneirová ve španělské talk show přiznala, že poskytla Sampedrovi nápoj s kyanidem a brčko. Řekla: „Udělala jsem to z lásky.“ Dále uvedla, že zapnula videokameru, která zaznamenala Sampedrova poslední slova předtím, než vypil jed, a také že byla v místnosti za kamerou.
Roman Sampedro byl i spisovatelem a napsal knihu „Cartas desde el infierno” perem, které svíral v ústech. Zahrnuje sbírku básní, krátkých esejů a úvah o životě. Zanechal také otevřený dopis soudcům a společnosti, čímž způsobil etické zmatky ve španělské společnosti. Toto jsou jeho poslední slova, která vyřkl na kameru krátce předtím, než pozřel smrtelný kyanid:
„Páni soudci, vážení představitelé politických a církevních institucí. Co pro vás znamená lidská důstojnost? Ať už vám vaše svědomí dá jakoukoliv odpověď, vězte, že pro mě toto není důstojný život, a tak chci alespoň důstojně zemřít. Dnes, unaven liknavostí odpovědných orgánů, jsem nucen k tomu přistoupit tajně – jako zločinec. Měli byste vědět, že celý proces, který povede k mé smrti, byl pečlivě rozdělen do množství drobných úkonů, které samy o sobě nepředstavují trestný čin, a že každý z nich provedly ruce mnoha mých přátel. Pokud se i přesto stát rozhodne mé pomocníky potrestat, navrhuji jim utnout ruce, protože jen ty se na tom podílely. Hlava toho všeho – tedy myšlenka – byla moje. Jak vidíte, vedle sebe mám sklenici, ve které je dávka kyanidu draselného. Až ho vypiju, přestanu existovat. Vzdám se toho nejcennějšího, co mám, svého těla. Jsem však přesvědčen, že život je právo. Ne povinnost, jak tomu bylo v mém případě. Byl jsem nucen snášet svůj strastiplný stav po 28 let a 4 měsíce. Ten čas uplynul a já se ohlížím za tím, čím jsem si prošel. Avšak marně hledám pocit štěstí. Vnímám jen čas, kdy můj život plynul proti mé vůli. Čas však teď bude mým spojencem. Protože jenom čas přinese další vývoj, který změní způsob uvažování společnosti. Až pak se rozhodne, zda můj požadavek byl rozumný, nebo ne. A je to. Je to.“
Ramonův život byl v roce 2004 zfilmován a výborně ho ztvárnil Javier Bardem, který za roli získal nominaci na Oscara. Snímek Hlas moře režíroval španělský režisér Alejandro Amenábar. Scénář spolu s ním napsal Mateo Gil. Film byl na MFF v Benátkách oceněn stříbrným lvem a také Volpiho pohárem za herecký výkon hlavního představitele. Získal i Oscara za nejlepší cizojazyčný film.