Pro páté pokračování série článků s příběhy lidí, kteří si zvolili dobrovolnou smrt, jsem vybral příběh Angličanky Janette Butlinové, o níž natočil Tomáš Krupa dokument, díky němuž jsme se dozvěděli, jak důležité je mít možnost svobodné volby své smrti. Pokud jste nečetli úvodní článek této série, začněte tady.
Janette Butlinová se o sebe ještě v sedmdesáti letech dokázala bez potíží postarat sama. Pak ji ale postihla svalová dystrofie, kterou medicína zatím neumí léčit, a už se sama nedokázala ani zvednout z postele.
Vzdělaná žena, obklopená fotografickými vzpomínkami a pečující o své zahrádky, se snažila si užívat klidných dnů stáří. Nebylo jí to ale dopřáno, dědičná nemoc jí předurčila jiný konec. Přesto nepropadla žádné absolutní beznaději a s vědomím toho, jak těžký závěr života nemoc připravila už její matce, se rozhodla předat svou zkušenost s dobrovolným odchodem i dalším.
Tomáš Krupa o ní natočil mimořádný dokumentární film s názvem Dobrá smrt. Janette zůstává pozitivní, přestože mluví o smrti, především o dobrovolné smrti. Divák tak sleduje z nejdůvěrnější blízkosti nejsoukromější okamžiky – odchod ze života.
Tomáš Krupa zaznamenává její příběh komorně a ohleduplně. Jak sám říká, smrt jako téma nevyhledává, v tomto případě pro něj ale byla symbolem svobody – možnosti rozhodnout dobrovolně o svém životě. Respektive jeho konci. Slovy hrdinky, o „důstojné smrti“.
„Život není fér, tak proč bych zrovna já měla být zdravá? Matka proseděla třicet let v křesle, to já nechci,“ shrnuje, proč jedná s klinikou ve Švýcarsku, kde je asistovaná sebevražda legální, na rozdíl od Anglie, kde ji kvůli zamýšlené eutanazii poslali k psychiatrovi. „Zavřeli by mě do blázince.“ Bojí se – a při návštěvě již nemohoucího manžela v ústavu jí divák naprosto rozumí.
Dokument zachycuje Janette při organizaci věcí a nutných oficialit jako velmi klidnou. Také se zabývá úvahami jejího syna trpícího stejnou chorobou a loučením s přáteli. Nabídne krátký vhled do života věřící švýcarské lékařky, jež smrti „asistuje“, a i humorné okamžiky. S blížícím se odjezdem do Basileje a s vědomím, co přijde, nabírá snímek na síle. „Člověku se chce volat: Neodjížděj, pomůžeme ti, zůstaň,“ říká s lítostí jeden z jejích přátel. Janette ale trápí jiná věc: „Co až zmáčknu ten knoflík, bude opravdu konec?“
Jak strávit poslední den s vědomím, že příští nebude? Co si ještě říci s rodinou, než má žena vlastní rukou pod dohledem kamery otočit ventilem s vyžádaným, bezbolestným a věčným spánkem? Skoro jako v přímém přenosu, bez hodnoticích znamének, morálních polemik či emočních výkřiků sleduje Dobrá smrt příběh jednoho odcházení. A jenom kratičký titulek v závěru dopoví, že eutanazie v doslovném překladu z řečtiny znamená právě „dobrou smrt”.