Říká se, že smrt je jediná opravdová spravedlnost na tomto světě, protože nedělá rozdíly, vezme si jak chudou, tak i bohatou osobu, dobrou nebo zlou, krásnou či ošklivou, hubenou i obézní, a to vše bez rozdílu náboženského vyznání, politických názorů nebo barvy pleti, všichni skončíme stejně. Smrt je součástí každého z nás. Nevyhne se nikomu.
Nesmrtelnost neexistuje a možná, že právě to je na životě tak krásné. Sladká nevědomost, zvídavá nepředvídatelnost, osvobozující pomíjivost, jistá omezenost a definitivní konečnost, i když nikdo neví, jestli smrt znamená opravdu konec.
Konečnost pozemského života, všem známá pod výrazem SMRT (ve společnosti málo oblíbené slovo), je velmi citlivé téma, v rozhovorech mnohdy zapovězené. O to více, pokud se týká nás nebo našich blízkých. Nemluví se o ní a většina z nás se konverzacím o vlastní konečnosti snaží vyhnout. Obavy otevřít téma smrti ale způsobují jen zmatek a strach. Strach, který je třeba překonat právě otevřením tohoto tématu, aniž bychom upadli do rozpaků. Jen tak se ho konečně zbavíme.
Proto tímto článkem vyzýváme čtenáře (ale nikoho nenutíme) k otevřené debatě o smrti a umírání. Ať společně porazíme strach, jelikož naše zbytečné obavy z nevyhnutelné pravdy a absence podobných rozhovorů způsobují, že nemáme možnost umřít tak, jak bychom si skutečně přáli. My si myslíme, že je to špatně, a věříme, že nejsme sami.
Kdo se chce otevřeně bavit o smrti? Skoro nikdo, ale já ano. Kdykoliv však ve společnosti načnu toto téma, můžu sledovat nevraživé ‒ ba skoro vražedné ‒ pohledy, které mě začnou propichovat, jako kdyby mě na nože brali. „Pojďme raději mluvit o něčem jiném.“ „Takové negativní téma, nekažme si náladu.“ „Nechci se bavit o smrti.“ Také jsem s tím měl problém, ale jen do té doby, než mi jeden moudrý člověk řekl, že jakmile přijmeme impermanenci (nestálost) jako princip bytí a zbavíme se neustálého ulpívání a duálního hodnocení, že „život = dobře“ a „smrt = špatně“, tak se naše emoce změní.
A víte co? Zkusil jsem to a ono to skutečně začalo fungovat. Dokonce mě téma začalo natolik zajímat, že jsem se rozhodl věnovat se mu naplno, psát články, dělat rozhovory o smrti a umírání, a čím více konečnost studuji, tím více věřím tomu, že každý člověk má právo svobodné volby, má právo rozhodovat o vlastním životě i vlastní smrti. Proto se nebojím zcela otevřeně mluvit a psát i o možnosti dobrovolné smrti a možnosti důstojného odchodu pro všechny občany v České republice od určitého věku, ale především pro ty, kteří trpí, nemají šanci na uzdravení a sami si přejí bezbolestně odejít.
Věřím také, že strach je náš nepřítel, pokud se spojí se smrtí. Zároveň smrt i strach mohou být našimi přáteli, pokud zůstanou jeden bez druhého. Jakmile přijmeme konečnost všech věcí jako nevyhnutelný fakt, neskutečně se nám uleví. Prozříme a dojdeme uvolnění. Neustále smrt vyobrazujeme jako něco zlého a špatného, aniž bychom věděli, jestli to tak opravdu je. Nebojíme se totiž smrti. Bojíme se naší představy o ní. Bojíme se neznáma. Přitom se na ni můžeme maximálně spolehnout; je to jedna z mála životních jistot v našich nejistých a neurčitých životech, ve kterých se snažíme najít nějaký vyšší smysl a cíl.
Kamarádství i láska mohou být na život a na smrt, jak to krásně vyjádřil Medvídek Pú slovy: „Pokud budeš žít do sta let, já chci žít sto let minus jeden den, abych nikdy nemusel žít bez tebe.“ Velmi těžko se vysvětluje, že smrt není zlá, obzvláště tomu, kdo ztrácí někoho blízkého.
Vyvstává tak velmi delikátní otázka, zda se více bojíme smrti druhého, nebo vlastního utrpení. Jsem si jistý, že k rozptýlení takového strachu pomáhá průběžně otevírat téma konečnosti a najít v něm svůj klid. Kdo napsal ten seznam, podle kterého si smrt bere naše blízké, které tolik milujeme? To nevíme. Existují na život a na smrt nějaká pravidla? Nebo je to vše hra chaosu a náhody? Také nevíme. Život a smrt ‒ nic jiného za tím není. Narodíme se proto, abychom jednou zemřeli.
Přijmout vlastní konečnost se lehko řekne, ale není to tak jednoduché. Člověk si musí projít hlubokou meditací, aby se dostal do takového duševního stavu, kdy se vyrovná s vlastní smrtelností a zároveň se plně soustředí na život tady a teď. Jak napsal známý německý filozof Arthur Schopenhauer ve své eseji O smrti:[1]
„Nebýt smrti, jen stěží bychom mohli filosofovat. Zvíře žije, aniž by vlastně znalo smrt, proto také zvířecí individuum prožívá bezprostředně celou nepomíjivost svého druhu, neboť samo sebe vnímá pouze jako nekonečné. U člověka se s rozumem nutně dostavila i děsivá jistota smrti. Ale tak jako v přírodě existuje téměř proti každému zlu i lék nebo alespoň jeho náhražka, tak nám táž reflexe, jež nás dovedla k poznání smrti, dopomáhá i k metafyzickým náhledům, které nám dávají útěchu a které zvíře ani nepotřebuje, ani jich není schopno.“
Život je dar, ať už nás v něm potkají jakékoliv strasti a složitosti. Způsob prožívání naší existence se odráží i v naší ochotě překonávat utrpení, která život přináší. A tato ochota se následně odráží v našem přístupu ke smrti. Míru prožívaného utrpení ale nelze objektivizovat. Každý z nás je individuální bytost. To, co pro jednoho může být banalita, pro druhého možná znamená absolutní zoufalství, a to v takové míře, že i zvažuje dobrovolný odchod. Proto je třeba vždy respektovat autonomii každého člověka. Jak jsme napsali v našem manifestu: „Představy dané osoby o tom, zda a za jakých okolností má její život pro ni dostatečnou cenu, a co je pro ni naopak nedůstojné, je třeba v konečné instanci ponechat na ní, pokud tyto představy vyjadřuje koherentním a racionálním způsobem.“
Pokud celou dobu píšeme o smrti jako o jediné jistotě a ohraničení života, lze někde najít také něco, co je nekonečné? Domnívám se, že ano. Nekonečnost je v každém z nás. Každý v sobě uchováváme vzpomínky na ty, kteří už zde nejsou. Postupem času se smutné vzpomínky vytrácejí, většinou bezbolestně, někdy samovolně a smutek ze ztráty nahrazuje radost ze vzpomínání. Čas je nejlepší lék na bolest a pocit ztráty po určité době pomine, až se úplně vypaří. A všechny ty bolestné pocity a složité procesy uvnitř nás se pomalu rozplynou a přispívají k naší transformaci a moudrosti.
Pokud si uvědomíme a plně přijmeme, že náš čas je omezen, přestaneme se šťourat v bezvýznamných událostech, které se už staly a nemohou se odestát. To samé platí o obavách z budoucnosti. Přítomný okamžik je totiž to jediné, co máme a co je skutečné.
Rozjímání o naší smrtelnosti je obvykle deprimující pouze tehdy, pokud nám uniká smysl takové aktivity. Ve skutečnosti jde o skvělý nástroj k nastolení priorit a nalezení smyslu života. Je to nástroj, který se po generace používal k vytvoření skutečné perspektivy a zvědomění jisté naléhavosti. Abychom s vlastním časem zacházeli jako s darem a neplýtvali jím na triviální, bezvýznamné a marné záležitosti. Smrt může být náš nejlepší přítel a rádce. Máte-li pochybnosti o směru svého života, poraďte se se svou smrtí. Ta nikdy nelže.
Život možná vždy neběží podle našich představ, ale nic jiného nemáme. A proto žijme svůj život naplno! Kráčejme společně vstříc smrti beze strachu, s hlavou hrdě vztyčenou, a bojujme společně za možnost svobodné volby. A za možnost důstojného umírání. Protože kde je život, tam je i smrt, a kde je smrt, tam je i život. Jedno bez druhého nemůže existovat, a proto je třeba nejen o životě, ale také o smrti více mluvit.
- Průměrná délka života u mužů v ČR: 75,3 let
- Průměrná délka života u žen v ČR: 81,4 let
- Dvě třetiny populace někdy o smrti přemýšlí. Hovořit o smrti a umírání je však těžké pro dvě pětiny osob.
- Podle více než tří čtvrtin populace se v rámci společnosti o smrti a umírání dostatečně nemluví.
- Na samotném umírání se lidé nejvíce obávají bolesti (46 %), ztráty soběstačnosti (45 %) a důstojnosti (34 %) a také odloučení od svých blízkých (35 %). Pouze 7 % osob se umírání nebojí.
Počet úmrtí v České republice[3]
| Rok | Počet úmrtí |
|---|---|
| 2013 | 109 160 |
| 2014 | 105 665 |
| 2015 | 111 173 |
| 2016 | 107 750 |
| 2017 | 111 443 |
| 2018 | 112 920 |
| 2019 | 112 362 |
| 2020 | 129 289 |
| 2021 | 139 891 |
| 2022 | 120 219 |
- Mezi místa, resp. zařízení, kde by lidé nechtěli umírat, patří zejména léčebna dlouhodobě nemocných (LDN, 69 %), nemocnice (45 %) či různá sociální zařízení (35 %).
- Z pohledu zdravotníků je pro pacienty nejpříjemnější umírat doma nebo právě v hospicových zařízeních. Na samotném konci života chtějí být lidé obklopeni především svými nejbližšími. Pouze 14 % osob si přeje být v této poslední hodince samo. Pod pojmem důstojné umírání si nejvíce osob představí bezbolestný skon, v klidu, bez strádání, rychlou smrt, pokud možno ve spánku a v rodinném kruhu.
- Délka života s nemocí je v ČR výrazně delší než v ostatních evropských zemích. Češi tráví až čtvrtinu života s nemocí, která je omezuje. Ženy tráví v průměru 20 let, muži 15 let v nemoci. Doba prožitá ve zdraví (bez omezení v běžných činnostech) by u žen činila asi 59 let a u mužů jen 57 let. V mužské populaci jsme v tomto trendu dokonce druzí nejhorší v Evropě.
- Zhruba v polovině června 2023 vydalo Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM) výzkum, ze kterého vyplývá, že uzákonění eutanazie podporuje většina obyvatel Česka, téměř tři čtvrtiny lidí.
- V Česku zákonodárci už několikrát navrhli uzákonění eutanazie, ale Parlament zákon neschválil. Naposledy v roce 2020 snahu o legalizaci eutanazie, kterou předložili mimo jiné poslanci ANO a Pirátů, vláda odmítla.
Zdroje
Schopenhauer, Arthur. O smrti. Překlad Veselá, Hana. Vydáno 1996, Zvláštní vydání.
ISBN: 80-85436-41-8
Magazín, Paraple. Vydání 11/2022. Centrum Paraple, o.p.s., Ovčárská 471/1b, 108 00, Praha 10 ‒ Malešice
Český statistický úřad. 2024. Počet zemřelých. csu.gov.cz.
https://csu.gov.cz/produkty/obypz_cr
Sirovátková, Marie. 2012. Stav umírání v České republice. Bakalářská práce. Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/43439/BPTX_2009_1__0_273905_0_80238.pdf?sequence=1&isAllowed=y