Jan Bílý napsal tento článek pro web Smrtelník z vlastní iniciativy a poslal ho do naší redakce.
Někdy je potřeba postavit do konstelace smrt. To třeba tehdy, když nějaký smrtelník tuze lpí na statcích pozemských, nebo – což se také stává – když někdo svého příbuzného nechce pustit, aby tento mohl odejít. Stát v konstelaci jako SMRT je úžasný zážitek. Člověk cítí nadpozemský klid, přívětivost, která by se dokonce dala nazvat láskou, a hlavně velikost. Je v tom naprostá nepřítomnost děsu, strachu či lítosti. Člověk tam stojí, nehýbá se a ví, že nakonec přijdou všichni, až přijde jejich čas. Všichni do mé láskyplné náruče.
Dokonce jsem si jeden čas myslel, že bych mohl pořádat pro strašpytle, lidi úzkostné a plačtivé a pro politiky speciální kurzy, ve kterých by si tuto roli zkusili. Neboť strach ze smrti způsobuje ulpívání na věcech, kariérách a moci, jež – jak ví každý pořádný buddhista – jsou základem utrpení. Pak mi došlo, že právě na takový seminář by se ti, kterým by byl určen, nepřihlásili.
Smrt a s ní i stáří má v naší společnosti status tabu – tedy něčeho, o čem se zásadně nemluví, a co tedy jakoby není. Umíráme na JIPkách a v LDNkách, mimo dotek našich milých, a pokud náhodou veřejně na ulici, tak nás rychle zakryjí, neboť děti by se mohly vyděsit. Pamatuji se, jak jsem před lety kdesi na Vysočině zastavoval u auta, které sjelo do závěje. Kolem auta pobíhala zmatená starší paní, která vykládala cosi o manželovi, kterému je nevolno. Za volantem seděl mrtvý stařec, který – když jsme ho vyprostili a položili na sníh – vypadal klidně a odevzdaně. Přesto – povinnost je povinnost – jsem ho až do příjezdu sanitky oživoval, přestože jsem věděl, že je to zbytečné. Naopak jsem tím rušil jistou posvátnost okamžiku, kdy kolem mrtvého těla ještě cítíte duši. Sanitka přijela ve stejný okamžik, ve kterém se dostavili hasiči a policie, načež nastal příšerný rumraj. Lékař konstatoval smrt, tělo okamžitě položili do jakéhosi plastikového vaku, hasiči začali s vyprošťováním vozu, o paní, která zjevně pořád nic nechápala, se nikdo nestaral, a já měl chuť zařvat: „Všichni se teď prosím na chvíli zastavte!“ To abychom mohli dát duši příležitost seznámit se s novým stavem. Nezařval jsem a lidé se nezastavili. Takhle se umírá.
Nedávno se mě jeden vzácný přítel během procházky po Petříně zeptal, jak bych dvěma větami charakterizoval smrt. „Řeknu ti to dvěma slovy,“ odpověděl jsem, „věty jsou zbytečně dlouhé. To první je návrat. A to druhé bzučení.“ Přítel se zasmál, a protože máme spoustu podobných zážitků, věděl jsem, že netřeba nic vysvětlovat.
Vám čtenářům k tomu pár slov přidám. Smrt jako návrat je pochopitelná tehdy, pokud se na chvíli vzdáme v současnosti převládající představy času coby linie, na které uháníme vpřed. Naši předci ovšem používali hojně ještě jinou představu času. Byl pro ně stále se opakujícím cyklem či spirálou. Tomuto způsobu vnímání času říkali řecky kairos, neboli čas příhodného okamžiku. A právě smrtí se vracíme tam, odkud jsme přišli. Do prostoru bez myšlenek, bez ulpívání, bez možnosti definice a kontroly. Do plynoucí, vše-obsahujíc a všude-přítomné Akáši, což je sanskrit-slovo pro éter. Nebo, chcete-li pro Boha.
Se bzučením je to těžší. Tento pojem jen špatně vystihuje to, co občas vnímám, když jsem daleko od svého těla a každodenní mysli. Je to neustálé vznikání a zanikání, jakési mikro-nádechy a výdechy, systoly a diastoly. Dalo by se také říci „úchvatné dynamické nekonečno“. Bzučící roj všehomíra. Můj učitel Osho to nazýval „an endless ocean in which a dew drop melts“. A vida – subatomární fyzika toto neustálé vlnění se a vibrování zná a pracuje s ním.
To zajímavé na „big ocean“ je, že ačkoliv je v pohybu, není zde čas. Což je podivné, neboť pohyb vnímáme vždy jako změnu v čase. Je tedy docela možné, že smrt nejen že je v každém okamžiku přítomná a nikoliv, jak se domníváme, jakýsi finální bod zániku těla, ale také, že smrt je bezčasovost. Čas a bez-časové bzučení by tedy tvořily dvě doplňující se poloviny Celku, tak jako Yin a Yang tvoří Tao.
Na závěr ještě taková malá úvaha o dětech a starých, krátce před smrtí stojících lidech. Na jedné straně je spojuje bez-moc. Nic neovládají, nic nekontrolují, a pokud je se stářím spojená i jistá demence, jejich kognitivní a memorabilní schopnosti jsou malé. Neovládají své tělesné funkce a neorientují se v čase. Proto se stáří bojíme, proto jsou nám staří lidé nepříjemní, neboť na rozdíl od dětí cítíme, že „z nich už nic nebude“. Zlepšení je ve stáří vyloučeno.
Na druhé straně mají jak děti, tak i staří lidé otevřenou sedmou čakru. U dětí je to dokonce fyziologické – ještě jim nesrostly fontanely, a když se jim zadíváte dlouze do očí, můžete cítit jejich (a skrze ně i vaše) napojení na Vesmír. Na ono bzučení, abych byl věrný svému vlastnímu pojmosloví. Podobné to může být i se starými lidmi. V mém milovaném Řecku jsem mnohokrát potkal dědečky a babičky, kteří seděli před kafenionem a jen tak byli. Určitě je také znáte; nevyskytují se jen v Řecku. Když se pozorně podíváte a vydržíte to bez mžikání pár minut, spatříte nad jejich hlavami hvězdné nebe. A to i ve dne. Není to nic, z čeho by tento náš uspěchaný svět mohl vytřískat nějaký kapitál. Ale – mohl by to být potenciál. Potenciál vedoucí k moudrosti, kterou náš svět tak zoufale potřebuje.
Autorem článku je Jan Bílý, který se narodil v Praze roku 1954. Jan Bílý má vzdělání jako kouč (IBW Lörrach) a systemický poradce (Köln). Po 26 letech pobytu v Německu, kde se živil zprvu svou uměleckou činností a později provozoval reklamní agenturu artcom, pracuje od roku 2003 v České republice. Těžiště jeho práce je osobní rozvoj, holistický consulting a firemní transformace. Jako metodu používá především systemické konstelace. Je autorem osmi knih pojednávajících především o mezilidských vztazích a mnoha odborných článků. Jeho působení ve firmách se často týká témat, která nejsou na první pohled tak patrná, ale která o to více ovlivňují firmu či pracovní kolektiv. Například jsou to skryté a nepojmenované vztahy mezi spolupracovníky, mužský a ženský princip ve vedení firmy, neuznání dřívějších zaměstnanců či nesprávně vykonané rozchody mezi firmou a zaměstnancem. Na základě tzv. „konceptu čtyř vývojových etap“ pracuje ve firmách často i s týmem, který nazývá „kmenem“, a věnuje se otázkám autority a vůdcovství. Další téma jsou udržitelnost a hranice růstu nebo také přirozené ekonomické cykly v životě firmy.
Foto na titulu: Portrét Jana Bílého, Foto: Jan Hejný