Jan Bílý nám poslal do redakce další zajímavý článek se zamyšlením nad smyslem smrti.
Později slavný mistr Su Shi se během svých studií jednou zeptal svého učitele Hoso Maki: „Co bude po smrti?“ Nato ho učitel udeřil svou zenovou holí. „Nerozumím,“ řekl Su Shi. „Ještě nikdo se nenarodil, a ještě nikdo nezemřel,“ odpověděl Hoso Maki.
Su Shi, starověký čínský básník žijící kolem roku 1000. Obrázek z webu https://www.visiontimes.com/ – článek „Su Shi, the Ancient Poet Who Put the People First“ od Leo Timma z 15. 1. 2021
Nedávno jsem snídal naprosto úžasná vejce do skla s kamarádem, který pracuje s majiteli velkých firem a špičkovými managery. Jeho práce začíná tím, že nutí své klienty napsat pět pro ně opravdu důležitých otázek. Vyprávěl mi, jak většina dotazů míří do velké hloubky, má filozofický, téměř existencialistický obsah. „Jaký je vlastně smysl mé práce,“ ptají se lidé, kteří řídí obrovské korporace. Nebo jiná častá otázka zní: „Co je smysl (mého) života?“ Tento rozhovor mě přivedl k záměru poslední otázku pozměnit. O smyslu života byla totiž popsána spousta papíru. Takže – co je smysl smrti?
Nejprve se musíme zamyslet nad tím, co vlastně ta smrt v našich očích je. O životu a smrti lze uvažovat dvojím způsobem. Ten první bych nazval „lineárním“ a je v naší kultuře naprosto dominantní. Život si představujeme jako putování po linii, která se táhne od našeho narození ke smrti. Narození a smrt tedy dělí velká vzdálenost a smrt znamená KONEC života. Konce nás obvykle děsí, když nevíme, co bude následovat. A tak vymýšlíme různé fiktivní scénáře, které nazýváme posmrtný život, ráj, reinkarnace, podsvětí nebo záhrobí. A protože nějak tušíme, že tyto scénáře se nedají ověřit, stáváme se stoupenci rozličných náboženství, ve kterých nás pak kněží nebo souvěrci ujišťují, že to tak opravdu je.
Pro tento druh vnímání smrti je jeden aspekt velmi zajímavý. „Před narozením“ a „po smrti“ jsou jaksi totožné stavy, jenže ten první nás moc nezajímá, neboť ho už máme ZA SEBOU. A krom toho si ho nepamatujeme (až na malé výjimky a občasné záblesky ve stavech změněného vědomí), takže jako kdyby nebyl. Zatímco stav „po smrti“ nás znepokojuje, někdy dokonce i děsí, neboť nás ČEKÁ. A my nevíme a zjevně se i nikdy ověřitelně nedozvíme, co tam bude. To je důvod, proč smrt vytěsňujeme z našeho života a nechceme se jí vůbec zabývat. Až do chvíle, kdy jednou přijde, a pak už je tak nějak pozdě.
Druhý způsob vnímání smrti je „cyklický“. Je postaven na představě, že vše ve vesmíru se vyvíjí v cyklech a zrovna tak, jak po jaru, létu a podzimu následuje zima a poté opět jaro, i my se během našeho života pohybujeme po kruhu a smrtí se VRACÍME tam, odkud jsme přišli. Je nasnadě, že tento náhled na smrt nahrává konceptu reinkarnace. Nicméně i u tohoto konceptu přetrvává nejistota, jak onen přerod vypadá, co zde zažijeme a jak se dostat do nějaké příjemné „nové“ podoby. Například tibetská kniha mrtvých Bardo Thodol ohledně zmíněného procesu umírání a způsobu, jak se výhodně reinkarnovat, podává detailní informace.
Abych se ale vrátil k původní otázce o smyslu smrti, navrhuji třetí, poměrně radikální koncept smrti. Samozřejmě že jsem tento koncept nevymyslel; je starý asi jako lidstvo samo, ale nejkrásněji je prezentován v tradici zenového buddhismu, do které počítám i mého učitele, indického mystika Osho Rajneeshe. Jeho podstatou je nemožnost oddělit život od smrti. Nebo jinak: Život a smrt jsou jako nádech a výdech, jin a jang, tma a světlo, případně, pokud chcete, jako současná korpuskulární i vlnová podstata elementárních částic.
Osho Rajneeshe, duchovní učitel, mystik a guru z druhé poloviny 20. století pocházející z Indie. Foto: Jack Smith/AP www.theguardian.com
Pokud na tento způsob vnímání přistoupíme, pochopíme i hluboký smysl onoho kóanu na začátku tohoto článku. A pochopíme i to, co mě osobně učí moje úžasná fenka bílého švýcarského ovčáka Aisha: Be now and here! Ona si žádné myšlenkové uzle ohledně otázky „co bude až…“ nedělá. Prostě JE. A jistě že můžete namítnout: Ona je ale prostě zvíře, které je pudové a tím i bezprostřední. My ovšem své bytí reflektujeme, a tak se ptáme a jsme v úzkostech a nejistotách a hledíme s obavou ke smrti a vůbec… A tak dále.
Tato námitka je správná, zvířata se od lidí odlišují právě tím, že jsou v čase, a ne nad ním, že nereflektují, co v budoucnosti bude a tím se ani nestrachují něčeho, co ještě není. Jenže třeba náš spirituální vývoj touto naší úžasnou sebereflexí nekončí. Třeba je čas se posunout o krok dál a onu reflexi a dumání a filozofování vzít jako JEDNU funkční nohu, bez které bychom se nestali tím, čím jsme. Vrcholem potravinového řetězce. Ale na jedné noze nedojdeme daleko. Je tu i ta druhá noha, ta zenová, „noha tady a teď“, kterou když objevíme, zažijeme okamžik, kdy se život a smrt slijí do jednoho BYTÍ. A my se nad otázkou, co je smysl života a co je smysl smrti, usmějeme. A toho, kdo se ptá, praštíme (láskyplně) zenovou holí.