V době, kdy se společenské debaty a diskuze často točí kolem témat autonomie a lidských práv, přinášíme hluboký pohled na otázku dobrovolné smrti. Asistované usmrcení, eutanazie, nepokračování v léčbě nebo její nezahájení a dříve vyslovené přání jsou pojmy, které se často objevují ve veřejných debatách a etických dilematech spojených s rozhodováním o vlastním konci života v kontextu nevyléčitelné nemoci nebo trvalého utrpení. Tento článek vás provede různými aspekty těchto praktik, zkoumá jejich definice, právní rámce a morální dilemata, která tyto praktiky provázejí.
Eutanazie bývá překládána jako dobrá smrt. Slovo pochází z řeckého ευ – eu, dobrá a θάνατος – thanatos, což znamená smrt. Pod tímto termínem si většina lidí správně představí aktivní eutanazii, tedy smrt zapříčiněnou podáním smrtící látky ze strany lékaře na vyžádání pacienta. Praktik vedoucích k usmrcení pacienta s ohledem na jeho bezvýchodný zdravotní stav je však celá řada. Ačkoli se praktiky neliší výsledkem, tj. usmrcením umírající nebo trpící osoby, každá z těchto praktik má jiné právní implikace a je třeba mezi nimi důsledně rozlišovat. Představení základní terminologie je nutným předpokladem pro uchopení této komplexní problematiky. Dělící linie mezi jednotlivými termíny bývá v praxi nepříjemně tenká. Záleží pouze na úmyslu osoby podávající dávku látky, zda je úmyslem pouze snížit bolest pacienta nebo je úmyslem ukončit život pacienta, přičemž skutečný úmysl se velmi složitě prokazuje.
Asistované sebeusmrcení
Jako asistované sebeusmrcení označované také jako lékařská pomoc při umírání nebo podle anglického vzoru Medical Assistance in Dying pod zkratkou MAiD bývá označováno úmyslné sebezabití s asistencí jiného člověka. Ten vědomě druhému poskytuje své znalosti, prostředky nebo obojí. V případě asistované smrti si tak pacient aplikuje smrtící přípravek sám, lékař mu jej poskytne, zajistí případně připraví k použití. Pojem asistované sebeusmrcení popisuje situaci, kdy pacient úmyslně ukončí svůj život za pomoci alespoň jedné osoby. Finální akt vedoucí ke smrti pacienta musí vykonat pacient sám. Nejčastější formou usmrcení bývá asistované předávkování se vedoucí k bezbolestnému odchodu. V naprosté většině států světa včetně České republiky není asistované sebeusmrcení stejně jako eutanazie legální. Asistovaná sebevražda je při splnění podmínek legálním postupem v Nizozemsku, Lucembursku, Švýcarsku, Německu, Itálii a mimo Evropu v amerických státech Oregon, Washington, Vermont, Kalifornie, Colorado, Washington D.C., Havaj, Montana a dále v Kanadě a australském státě Victoria. Situace v Belgii a Japonsku není zcela vyjasněná.
Aktivní eutanazie
Jde o úkon, při kterém osoba odlišná od pacienta na jeho žádost úmyslně vykoná finální akt vedoucí k usmrcení života pacienta. V Evropě je při splnění podmínek aktivní eutanazie legální v Nizozemsku, Lucembursku a Belgii. Mimo Evropu byla dekriminalizovaná například v Kanadě, Kolumbii, v americkém státě Havaj nebo v australském státě Victoria. Situace v Japonsku není zcela jasná. Usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného, je z hlediska českého trestního práva protiprávní a je posuzováno jako vražda, stejně jako v drtivé většině ostatních států. Usmrcení člověka na jeho žádost se však trestá jako vražda podle § 140 odst. 1 sazbou 10 až 18 let odnětí svobody.
Pasivní eutanazie
Pasivní eutanazie spočívá v postupu, kdy osoba odlišná od pacienta umožní pacientovi zemřít tím, že mu odepře život udržující léčbu nebo od takové léčby ustoupí.
Nepřímá eutanazie
Nepřímá eutanazie (angl. hastening death) odkazuje na situaci, kdy smrt pacienta nastane jako nezamýšlený, vedlejší následek podávání léčiv k utlumení bolesti. Podávání léčiv utlumujících bolest však zároveň vede ke zkrácení života pacienta, respektive k urychlení smrti. Příkladem může být podávání analgetik, která nesou rizika zkrácení života, nebo předávkování léky tišícími a tlumícími bolest.
Nepokračování v léčbě nebo její nezahájení
V medicínské praxi jsou časté případy nepokračování v léčbě (withdrawing) nebo nezahájení léčby (withholding), přičemž jako lege artis je tento postup posuzován v případech, je-li léčba marná (futile) nebo neúčelná. Takovýto postup pak není považován za trestněprávní jednání. „Někteří autoři odmítají, že by v případě marné péče šlo o pasivní eutanazii, jiní ji pod ni zahrnují.“ Podmínky v ČR se posuzují dle toho, zda lékař postupoval lege artis, tj. péčí s náležitou odbornou úrovní. Určité vodítko poskytují lékařům doporučení České lékařské komory. Doporučení se vztahují na specifické situace, kdy o sobě není pacient schopen rozhodovat. Pokud je pacient schopen rozhodovat, je nutný jeho souhlas s nepokračováním nebo nezahájením marné léčby. Svoji roli hraje i institut dříve vyslovených přání a negativní revers ve smyslu § 34 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
Dříve vyslovené přání
Unikátní institut uzákoněný i v českém právu, který umožňuje lidem předem říct, co by chtěli, pokud by se v budoucnosti ocitli v situaci, kdy nebudou schopni sami rozhodovat o obsahu lékařské péče. Pacientovi mohou být poskytnuty zdravotní služby pouze s jeho souhlasem (bez jeho souhlasu mohou být poskytnuty pouze tam, kde to zákon výslovně připouští). Mohou však nastat situace, kdy by se pacient mohl ocitnout v takovém zdravotním stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí. A právě tzv. institut dříve vysloveného přání umožňuje pacientovi předem vyjádřit svou vůli pro případ, kdy by nemohl rozhodovat o svém zdravotním stavu a léčbě – tzn. v dříve vysloveném přání je uveden buď souhlas, nebo také nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb či způsobem, jakým mají být takové zdravotní služby pacientovi poskytnuty. Podmínky dříve vysloveného přání stanovuje zákon o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.), zejména ustanovení § 36.