Otto M. Urban – historik umění, výtvarný kritik, vysokoškolský pedagog a hlavní kurátor Centra současného umění DOX – vzpomíná na svá setkání s Davidem Lynchem, která vedla ke vzniku jeho velké retrospektivní výstavy v Praze. Ta se v centru DOX otevře veřejnosti 24. dubna 2025.
„It was too hot, the sky was not blue, the sky was grey, the sun was not yellow, the sun was white. It was terrible!“ David Lynch, 10. září 2024.
Je čtvrtek 16. ledna 2025 a vpodvečer se dozvídám zprávu, že jen několik dní před svými 79. narozeninami zemřel v Los Angeles David Lynch. Jakkoli se vědělo, že je vážně nemocný (lékaři mu diagnostikovali rozedmu plic), byla tato zpráva šokem. V neděli 12. ledna jsme ještě s Lynchovým studiem a Pace Gallery domlouvali detaily zápůjček pro jeho retrospektivu v DOXu. Michael Barile, Lynchův osobní asistent, nás informoval, že Lynch byl během požárů, které město sužovaly, evakuován, ale je v pořádku. Ptali jsme se i na jeho dům. Vlastně soubor tří objektů, kde Lynch trávil většinu času, vedle obývací části zde jsou ateliéry, dílny, projekční místnost i nahrávací studio. Lynch byl v tomto směru zcela nezávislý a okamžitě mohl realizovat jakýkoli nápad, filmový, výtvarný i hudební. Kdyby požár dům zničil, přišli bychom o monumentální archiv a depozitář, který obsahoval většinu Lynchova výtvarného díla. Jeho dům tragické požáry nakonec nezničily, byť se oheň zastavil jen několik set metrů daleko. Okamžitě se mi vybavily vzpomínky na naše osobní setkání v září loňského roku. Jako film mi hlavou proběhla celá historie mých setkávání s Davidem Lynchem, která měla vyvrcholit právě jeho velkou retrospektivou.
Výstava Up in Flames bude prvním velkým představením výtvarného díla Davida Lynche v Praze. První úvahy o podobném projektu postupně krystalizovaly mnoho let. Bylo třeba najít i vhodný prostor pro takovou událost, místo, které vedle výstavních sálů nabízí i možnosti prezentace dalších uměleckých oblastí. Již při svém nástupu do DOXu na jaře roku 2020 jsme se s vedením galerie o takové možnosti bavili. Důležitou podmínkou pro její realizaci bylo navázání přímých kontaktů se samotným autorem. První vážné diskuze o výstavě Davida Lynche v DOXu se pak odehrály v dubnu roku 2024. Tehdy do projektu vstoupily Pace Gallery a studio Davida Lynche (Studio: David Lynch). Zcela zásadní zásluhu na tom má Patrice Forest, který zprostředkoval přímé spojení. Při setkání s Patricem v jeho Item editions v Paříži jsem mu chtěl především poděkovat za zapůjčení deseti litografií Davida Lynche pro výstavu Kafkaesque, kterou jsme v DOXu připravili.1 Při té příležitosti jsem se mu zmínil o svém dávném snu uspořádat Lynchovi velkou reprezentativní výstavu v Praze. Patricovi se tato myšlenka zalíbila a řekl, že o ní bude Lynche informovat. Ještě mě při té příležitosti vyfotografoval u grafického lisu, na kterém Lynch mnohokrát pracoval, aby mu takto poslal i mou fotografii. Byl jsem ze setkání nadšen, poprvé po dlouhých letech se zdálo, že budu mít reálný kontakt. Za několik dní nato se mi ozval asistent Davida Lynche Michael Barile. Od té doby se diskuze a výměna e-mailů neustále zintenzivňovaly, postupně se řešilo geometricky narůstající množství otázek. Přípravná pracovní skupina se postupně rozšiřovala.
Ukázky z výstavy David Lynch: Up in Flames, Zdroj: www.dox.cz
Projekt jsme chtěli Lynchovi s předstihem představit, jeho výtvarná tvorba je tak rozsáhlá, že i pro velký výstavní prostor je nutné udělat zásadní redukci. V takové situaci padá na kurátora velká zodpovědnost. Jednotlivá díla chce představit tak, aby k divákovi co nejsilněji promlouvala. Důležitý je ale i celek výstavy, její struktura, rytmus; díla vstupují do vzájemných dialogů, objevují se nové vazby a souvislosti. Lynch projekt viděl a odsouhlasil, odmítl do něj ale jakkoli vstupovat, nic nevyřadil, stejně jako nic nového do výběru nezařadil. Intuitivně jsem ale cítil potřebu představit Lynchovi projekt osobně. Na začátku září roku 2024 jsem tak Davida Lynche navštívil v jeho domě ve čtvrti Hollywood Hills v Los Angeles. Přijetí bylo velice milé a osobní setkání se mi vrylo do paměti. Hovořili jsme především o výstavě, o DOXu, Praze, ale dostali jsme se i na počasí nebo jeho přátelství s Benem Barenholtzem. Osobně jsem poznal, že slova, která o Lynchovi říkají jeho přátelé, kolegové nebo spolupracovníci, vycházejí z reálné zkušenosti. Lynch vyzařoval zvláštní klid a harmonii, mluvil s rozvahou a jemně se usmíval. Po setkání nás ještě Michael Barile provedl ateliéry, dílnami a nahrávacím studiem. V tom okamžiku jsem věděl, že se výstava uskuteční.
Historie výstavy je však mnohem starší a svůj počátek má již v 90. letech minulého století. Mé první setkání s Lynchem proběhlo již na jejich začátku. V roce 1989, kdy padl v Československu totalitní režim a proběhla tzv. sametová revoluce, jsem také dokončil studia dějin umění na pražské Karlově univerzitě. Najednou se nám otevřel celý svět, nejen ten geografický, ale i svět kultury a umění. V průběhu několika krátkých let představil Lynch místnímu publiku tři zásadní filmy. Tato intenzita byla zapříčiněna faktem, že před rokem 1989 se jeho filmy v naší distribuci nepromítaly a o filmech, jako Mazací hlava nebo Sloní muž, jsme měli jen mlhavé povědomí. Prvním filmem, který se v distribuci objevil, byl v květnu 1991 snímek Zběsilost v srdci. Zájem o Lynche byl podpořen ještě téhož roku, když byl v listopadu do kin uveden film Modrý samet, jehož americká premiéra proběhla již v roce 1986. Chronologická posloupnost uvedení tak byla narušena, a pro řadu diváků se proto branou k Lynchově poetice stalo úvodních pět minut filmu Zběsilost v srdci: fascinující záběry ohně s hudbou Richarda Strausse střídal interiér se swingovou klasikou Glenna Millera In the Mood, po níž následovala šokující scéna brutální rvačky s trash metalem skupiny Powermad. Během tak krátké chvíle se pro nás spojilo nespojitelné.
Foto Davida Lynche. Fotograf: Dylan Coulter. Zdroj: The Guardian
David Lynch byl v českém prostředí silně vnímán jako představitel postmoderny, jako nositel absolutní tvůrčí svobody a nezávislosti. To přirozeně vyvolalo i odmítavé reakce. Jistou roli hrály v této diskuzi o postmoderně i generační otázky. Diskutující překvapivě přehlíželi další pro Lynche důležitý aspekt, tedy vliv surrealismu a automatického tvoření. V prostředí, kde byl již tehdy vysoce oceňován Jan Švankmajer, to je překvapující. Oba umělci se sice osobně nesetkali, ale svou tvorbu vzájemně znají a oceňují. Jejich umělecký osud má i některé příbuzné rysy: oba se prosadili ve filmovém světě, jakkoli kontinuálně výtvarně tvořili po celou svou kariéru. Přestože byly oběma uspořádány velkorysé výstavy a o jejich výtvarném díle existuje množství knih a studií, jsou stále ve výtvarném světě vnímáni poněkud cize a nepatřičně. Pro oba je důležitý proces tvorby a materiál, se kterým pracují. Spojuje je i určitá umanutost, poznávání světa prostřednictvím tvoření. Lynch k tomu nepřímo poznamenal:
„Nechci působit jako nějaký univerzální talent. Vůbec ne. Jen se jako autor nevyhnutelně zapojuji do různých věcí. Začal jsem jako malíř. A jako mnoho malířů jsem hledal novou výzvu. Protože vydělat si uměním není snadné. Koneckonců už jen na výrobu rámů na plátno a natažení plátna člověk potřebuje spoustu nástrojů. A jedna věc vždy vede k druhé: brzy jsem začal něco stavět. Je to specifický pohled na věc. Budujete si vlastní svět. A v mém případě měl otec doma vždy dílnu, v níž mě naučil používat nástroje, a já jsem tam trávil spoustu času stavěním různých věcí, takže to všechno začalo už v raném věku.“ 2
Uměleckou scénou, která byla půl století více či méně nedobrovolně izolována od svobodného uměleckého světa a zejména od těch nejaktuálnějších okamžiků, byla Lynchova tvorba vnímána jako zcela současná a autentická. Jeho přítomnost v uměleckém diskurzu byla stále viditelnější. Od podzimu 1993 do jara 1994 pak veřejnoprávní televize odvysílala první dvě řady televizního seriálu Městečko Twin Peaks.3 Ještě před dokončením seriálu se uskutečnila i premiéra celovečerního filmu Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď.4 V roce 1995 pak vyšel český překlad monografie Temné stránky duše od Roberta Fischera.5 Zde se také objevila informace, že Lynch vlastně studoval malířství a právě výtvarné umění mu bylo branou do tvůrčího světa. Kniha se však tomuto tématu téměř nevěnovala a podobně jako v celé řadě dalších publikací o Lynchovi byl jeho zájem o výtvarné umění dlouho poměrně marginalizován a přehlížen. Druhé vydání z roku 2006 bylo doplněno o text Kamila Fily. Ten komentoval filmy, které v původním vydání nebyly.
Lynchovo dílo tehdy silně zasáhlo nejen zájemce o film, ale o soudobou kulturu obecně. Jakkoli jsme nevěděli, že Lynch je také výtvarník, jeho filmy působily velice silně svou vizuální stránkou. Stejně ohromující bylo i jeho užití zvuku a výběr filmové hudby. Soundtracky z jeho filmů se staly inspirací pro další hledání a objevování nových silných hudebníků nebo skupin. Záhy se také proslechlo, že Lynch natáčel hudbu pro některé ze svých filmů v Praze. V roce 1985 nahrál Pražský filmový orchestr hudbu k filmu Modrý samet. Na tehdejší Prahu Lynch vzpomínal v knize Místo snění:
„Hudbu k Modrému sametu jsme s Angelem jeli natáčet do Prahy, což bylo něco neuvěřitelného. Jsou tam místnosti s jistým druhem dřevěného obložení a s určitou akustikou a ty vyzařují něco, čemu já říkám východoevropské ovzduší, které se dostane i do mikrofonů. Je to ve zvuku i v pocitu, není v tom smutek, ale je to staré a hrozně krásné. Když jsme byli s Angelem v Praze, ještě tam vládli komunisti. Šli jsme třeba po ulici, nahlíželi jsme do obchodů s oblečením a viděli nádherné regály z tmavého dřeva a na nich možná všeho všudy tři svetry. Všechno bylo prázdné. A bezútěšné. Nikdo s vámi nemluvil. Přišli jste do hotelu a v lobby byly seřazené prostitutky, něco fantastického. Pak přijdete na to, že všude jsou kamery a mikrofony. Najednou to prostě víte. Ležel jsem vždycky v posteli a poslouchal, jestli neuslyším vysoký tón. Moc se mi tam líbilo. Vylezli jsme na kopec a dívali se dolů, vypadalo to jako na obraze od Pietera Bruegela.“ 6
V souvislosti s filmovou hudbou se do Prahy vrátil ještě dvakrát, v roce 1996 (červen) a 2000, když na stejném místě společně s Angelem Badalamentim nahrávali hudbu k filmům Lost Highway a Mulholland Drive. Z Lynchových návštěv Prahy existuje překvapivě málo rozhovorů nebo novinových článků. V roce 1985 to bylo pochopitelné, ale při následujících dvou návštěvách je to poněkud překvapivé. Zvláště s ohledem na fakt, kolik měl tehdy Lynch v Čechách příznivců. Informací o Lynchových návštěvách se tak příliš nedochovalo, na kanále YouTube je k vidění jen krátké video z roku 1996, které zachycuje Lynche a Badalamentiho v nahrávacím studiu Ve Smečkách, když hledají vytlačené prohlubně po trnoži kontrabasu. Další krátké video je ze stejného roku a ukazuje Lynche na „bezúčelné“ procházce Prahou. Obě videa pocházejí z celovečerního dokumentárního filmu Pretty as a Picture: The Art of David Lynch z roku 1997. Dokument natočil Toby Keeler, Lynchův dlouholetý přítel. Jeho otec, malíř Bushnell Keeler, byl Lynchovým prvním výtvarným mentorem a vpravdě zasvětitelem, když zásadně ovlivnil jeho rozhodnutí stát se malířem. Také mu půjčil knihu The Art Spirit Roberta Henriho. Po roce 2000 pak již Lynch Prahu nenavštívil, jakkoli následující dvě desetiletí vyplnila řada cest, vedle uvádění filmů či otevírání výstav to byly i cesty spojené s propagací jeho nadace pro transcendentální meditaci.
Přesto českých stop nalézáme více. Výrazně se do Lynchovy kariéry zapsal scenárista a producent František (Frank) Daniel:
„Daniel nám vykládal o úloze zvuku. O podprahových zvucích nebo třeba o opakování určitých zvukových efektů. Dával nám za úkol psát kartičky s hesly, jež nám pomohly zapamatovat si určitou scénu. Každé scéně odpovídalo jedno heslo. Nakonec jsme měli 70 kartiček, a to byl celý film! Vážně to fungovalo. Všechny ty věci u mne padly na úrodnou půdu, i když jsem o nich později už nepřemýšlel. Spoustu z toho jsem jednoduše převzal.“ 7
Také díky působení na pražské FAMU byl Daniel jednou z klíčových postav české nové vlny. Jako producent, scenárista nebo režisér se podílel na několika desítkách filmů, v jeho portfoliu je i oscarový film Elmara Klose a Jána Kadára Obchod na korze (1965). Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Daniel emigroval z tehdejšího Československa do Spojených států. Záhy se stal děkanem nově vzniklého Amerického filmového institutu (AFI), kde se také setkal s mladým Lynchem a zásadně jej podpořil v natáčení filmu Mazací hlava. Vedení školy odmítalo financovat dokončení takto divného filmu a Daniel prý v takovém případě hrozil svou rezignací. Jeho podpora byla rozhodující. Také v případě další osobnosti, která se o dokončení a zejména uvedení filmu Mazací hlava zasloužila, nacházíme českou stopu. Tou klíčovou osobností byl producent Ben Barenholtz. Od konce 60. let patřil mezi klíčové producenty nezávislé kinematografie a Lynch ve svých pamětech poznamenal:
„Ben je ryzí charakter. Spojuje serióznost a byznys s opravdovým zájmem o umění a půlnoční filmová představení jsou jeho nápad.“ 8
Vedle Lynche obdivují Barenholtze i bratři Ethan a Joel Coenové nebo Darren Aronofsky. Barenholtz byl autorem projektu Midnight Movies, který se stal v 70. letech v New Yorku kultovním, když vedle Mazací hlavy uvedl mimo jiné i filmy El Topo Alejanda Jodorowského nebo Pink Flamingos Johna Waterse. V roce 2009 se v New Yorku seznámil a blízce spřátelil s českým molekulárním biologem Lukášem Čermákem, který v té době působil na NYU. Ten po svém návratu do Prahy Barenholtze inspiroval k přestěhování. Barenholtz přijel plný plánů na další projekty, ale vážná nemoc vše změnila, když v červnu 2019 zemřel. Lynch se plánoval zúčastnit, byť na dálku, setkání, které se má v letošním roce uskutečnit k Benovým nedožitým 90. narozeninám.
Výstava Up in Flames bude v Centru současného umění DOX otevřena od 24. dubna tohoto roku. Představí průřez výtvarným dílem Davida Lynche od poloviny 60. let, kdy studoval na akademiích v Bostonu a ve Philadelphii, do současnosti. Nejnovější díla budou z roku 2024. Výtvarně tvořit vlastně nikdy nepřestal, dlouho však svá díla na veřejnosti neukazoval. Určitý zlom nastal až ve druhé polovině 80. let. Od té doby vystavoval vlastně nepřetržitě. Téměř každý rok své práce představoval na samostatných výstavách ve Spojených státech, Evropě nebo v Japonsku. Jeho tvorba se objevila i v prestižní galerii Leo Castelli v New Yorku.9 Přesto byl výtvarný svět Lynchovi stále poměrně vzdálen a jeho malířská či kreslířská tvorba byla brána spíše jako zajímavá kuriozita.
Tento pohled se měl zásadně změnit až v roce 2007, kdy Hervé Chandès připravil Lynchovu velkou retrospektivu v pařížské Fondation Cartier.10 Výstava byla prvním souborným představením Lynchova celoživotního díla, zahrnovala rané kresby, velkoformátové malby i výběr z řady fotografických cyklů. Jednalo se o první Lynchovu výstavu takového rozsahu. Chandès pečlivě probral vše dostupné, měl ale především možnost spolupracovat se samotným Lynchem, který mu zpřístupnil své výtvarné archivy. V té době bylo jeho dílo již poměrně rozsáhlé, s odstupem času bylo také možné sledovat určitý vývoj a etapy. Soubor byl v kontextu soudobého výtvarného umění silný a přesvědčující. Na následující desetiletí tak Chandès vlastně určil jakýsi lynchovský výtvarný kánon, když další velké výstavy vycházely z podobného konceptu.11 Lynch si důležitost pařížské výstavy uvědomoval a výstavě věnoval velkou pozornost. Realizovala se i rozsáhlá instalace interiéru, která vznikla podle drobné Lynchovy kresby. Společně s Deanem Hurleym pak zkomponovali hudbu. Ta na výstavě tvořila zvukovou kulisu.
Následující období zásadně ovlivnilo Lynchovo setkáním s Patricem Forestem, majitelem staré litografické tiskárny Item editions v Paříži. Setkání zprostředkoval opět Chandès. Lynch si tiskárnu i jejího majitele okamžitě oblíbil a v následujících letech tam vytvořil stovky litografií. Lynch zde našel unikátní prostředí. Místo, kde tiskl Alfons Mucha, Pablo Picasso nebo Henri Matisse. Dílna, ve které později vytvářeli své práce i Paul McCarthy, William Kentridge nebo Richard Serra. Lynchovo litografické dílo se záhy stalo předmětem samostatné knihy, na které se Patrice Forest výrazně podílel. Technika litografie se nejvíce blížila způsobu, jakým Lynch maluje své obrazy, kterých se dotýká, hněte barvy, pojidla a další materiály dohromady. Proces tvorby je tou nejkrásnější chvílí. Náhody, které vznikají, stejně jako zdánlivé chyby – vše má své místo. Jack Fisk vzpomínal, jak mu Lynch ukazoval rozpracovaný obraz a na ještě vlhký povrch usedla můra, nemohla se odlepit a svým pohybem na povrchu utvořila obrazec. Fisk čekal, že ji Lynch odstraní a obraz opraví, ale ten to neudělal a náhoda se mu stala trvalou inspirací, aby i do budoucna s ostatky živočichů, s můrami, brouky, mouchami, ještěrkami nebo s myšmi pracoval jako s uměleckým materiálem. Specifické místo pak mají v Lynchově biocenóze mravenci. Na jednom z obrazů vložil do reliéfního povrchu kus masa a sledoval, jak mravenci postupně a neúnavně dokončují dílo. Motiv mravenců se v Lynchově tvorbě objevuje kontinuálně a ve všech možných formách.
V posledních hodinách dostávám otázky, zdali se výstava uskuteční, zdali náhlé úmrtí neohrozí její konání. Odpověď je jednoduchá: nikoli. V dubnu bude v Praze vystaveno několik set děl. Malby, kresby, fotografie, grafické práce i experimentální krátké filmy. Výstava bude poctou velkému umělci a oslavou mimořádného člověka.
Foto na titulu: Z dokumentu David Lynch: The Art of Life, 2016, režie: Nguyen, Jon, Barnes, Rick, Neergaard-Holm, Olivia, USA/Denmark
Poznámky a zdroje
- KAFKAesque, výstava v Centru současného umění DOX, Praha 9. 2. 2024 – 22. 9. 2024
- http://www.thecityofabsurdity.com/ – The mysterious world of David Lynch, Lost in Darkness and Confusion
- První řada seriálu Městečko Twin Peaks od 26. 9. 1993 do 12. 11. 1993, druhá řada seriálu Městečko Twin Peaks od 19. 11. 1993 do 29. 4. 1994. Den po uvedení posledního dílu, tedy 30. dubna vyšel v Lidových novinách článek s názvem Jaké budou naše životy po Twin Peaks?
- 7. dubna 1994
- Druhé, doplněné vydání je z roku 2006.
- Lynch, David. Místo snění, Paseka 2020. Anglický originál: Room to Dream, 2018. Překlad: Kořínková, Lucie a Prokop, Michal, ISBN: 978-80-7432-957-9
- Fischer, Robert. Temné stránky duše, Nakladatelství Jota 1995. Německý originál: David Lynch: Die dunkle Seite der Seele, 1992, Překlad: Kratochvílová Iva, Návratová Jana, ISBN: 80-7217-433-9
- Lynch, David. Místo snění, Paseka 2020, s. 150
- David Lynch: American Hieroglyphics and Violent Comedies, Card, Leo Castelli Gallery, 578 BROADWAY, New York, v období 2.–25. 2. 1989
- David Lynch: The Air is on Fire, Výstava ve Fondation Cartier pour l´art contemporain, Paříž v oddobí 3. 3. – 27. 5. 2007
- The Unified Field, výstava v Pennsylvania Academy of Fine Arts, Philadelphia v období 13. 9. 2014 – 11. 1. 2015, Silence and Dynamism, výstava v Center of Contemporary Art, Toruń v období 12. 11. 2017 – 18. 2. 2018, Someone is in My House, výstava v Lumiere Maastricht and Bonnefantenmuseum Maastricht, Maastricht v období 30. 10. 2018 – 28. 4. 2019