Blíží se zimní slunovrat, nejdelší noc v roce, po níž – obrazně řečeno – začne temnota ustupovat a její místo začne opět pomalu zabírat světlo. Je to událost, která je považována za jeden z vrcholů ročního cyklu, a lidstvo ji po tisíciletí oslavovalo ceremoniemi. Slunovrat není jen astronomický jev; je to symbol konců a začátků, zániku a obrození, a také paralela k bytí a smrti.
Proč je vlastně pro člověka tak důležité řádně pohřbívat nejen mrtvé, ale i své staré hodnoty a strachy, aby mohlo vzniknout něco nového? A žádá si vlastně demytologizovaná modernita obnovení funkcí těchto rituálů či kosmologie celkově? Instantní odpověď zní: ano. A níže je vysvětlení.
Nejdříve se zjednodušeně podívejme na ceremonii neboli obřadnost soudobého českého pohřbu. Pohřební průvodce Oleg Vojtíšek v nedávném rozhovoru v DVTV přiblížil, že naše pohřby se trochu vyprázdnily a v případě člověka, který prožil plnohodnotný život, je asi v pořádku, že si jako vzpomínku na něj pustíme dvě písničky. Zmiňuje však, že na tento obřad bychom se spíš měli dívat jako na příležitost vzpomínat, ztišit se, doříct věci, hlavně však jako na příležitost k odpuštění a ke smíření se sebou i s rodinou.
Důležitost ceremonií
Jamajská spisovatelka, dramatička a filozofka Sylvia Wynterová ve svých esejích vyzdvihuje ceremonie jako revoluční přechodové rituály, které mohou prolamovat hranice a překonávat překážky s cílem měnit zažité způsoby. Bavíme se o ceremoniích nejen na úrovni pohřbů, ale v širším pojetí, kdy jsou spojené s ukončením nějaké epochy, zánikem určitých hodnot nebo přeměnou společenských struktur.
Pojetí Sylvie Wynterové v sobě samozřejmě obsahuje kritickou reflexi současného světa, který je v neustálém procesu transformace; částečně z důvodu globalizace, klimatické změny nebo technologického pokroku, což všeobecně přispívá k odvracení od společenských tradic a zvyků.
Výsledkem mimo jiné je, že tyto ceremoniální přechody neumíme zvládnout tak, jako to uměli naši předci, a místo toho například nekonečně vyčkáváme (chtělo by se dodat: s mobilem v ruce nebo u počítače) nebo tyto ceremonie měníme v bezduché události s nejasným účelem.
Přitom lidská společnost si různé ceremonie a rituály vytvářela proto, aby se jako celek dokázala vypořádat s důležitými přechody – ať šlo o smrt člověka, konec roku, nebo ukončení nějaké životní etapy. Nešlo o prázdná gesta, ale o nástroje, které pomáhaly udržet stabilitu a kontinuitu našich společenství. Když během zimního slunovratu symbolicky pohřbíváme starý rok, není to jen folklórní zvyk.
Je to rituál, který nám pomáhá zpracovat změnu, uzavřít jednu kapitolu a připravit se na novou. Naši předci na to pohlíželi jako na určitou smlouvu s časem. Byl to způsob, jak se připravit na to, že nový rok s sebou přinese nový život pro celé společenství.
Zimní slunovrat 2024 se odehraje v sobotu 21. prosince v 10:19 hod.
Letní slunovrat 2025 se odehraje v sobotu 21. června ve 4:41 hod.
Zimní slunovrat 2025 se odehraje v neděli 21. prosince v 16:02 hod.
Nešlo o ledajaké oslavy, byly to posvátné obřady, při kterých lidé času něco „obětovali“, aby si zajistili jeho přízeň. Před příchodem nového roku se komunity rituálně očišťovaly – lidé se postili, vyznávali se ze svých provinění, snažili se zbavit všeho špatného ze starého roku.
Chtěli do nového času vstoupit čistí a obnovení. Byl to takový malý konec světa, kdy se završovalo jedno období a začínalo něco nového. Přechod ze starého do nového roku býval často spojen s bujarými oslavami. Mladí lidé tančili, slavili, a společnost jim v tuto výjimečnou dobu tolerovala i chování, které by jindy bylo nepřijatelné. Tyto oslavy nebyly jen obyčejnou zábavou, při níž se konzumuje kdeco, jak to známe dnes, ale tématem bylo vítězství života nad smrtí, radost z nového začátku.
Zajímavé je, že tyto ceremonie najdeme v různých podobách napříč kulturami po celém světě – od dávných kmenových společností až po velké civilizace. Všechny měly potřebu symbolicky ukončit staré období, rozloučit se s ním a přivítat nový začátek.
Představa toho, že čas může „zemřít“ a znovu se „narodit“, vycházela z přírodních cyklů. To dodávalo lidem jistotu, že život bude pokračovat dál. Tato cyklická povaha se objevuje také u současných teorií vesmíru, kdy někteří vědci a filozofové zpochybňují známou teorii jednorázového velkého třesku jako počátku všeho a spíše se přiklánějí k tomu, že vesmír prochází opakovanými cykly roztahování a smršťování.
Náš současný vesmír by tak mohl být jednou fází v nekonečné sérii zániků a znovuzrození. Tato teorie oscilujícího vesmíru představuje alternativu k lineárnímu pojetí času a existence. Namísto toho, že se o vesmíru bavíme v kontextu, kdy a jak vznikl a kdy asi skončí, je podporována myšlenka věčného návratu, kdy každý konec vede k novému začátku.
Je to víceméně stejné uvažování, jaké je známé z hinduismu, který svým pojetím Brahmanu (absolutna) a cykly zrození, smrti a znovuzrození (samsára) odpovídá představě cyklického vesmíru. V hinduismu vesmír prochází cykly stvoření, trvání a zániku, což je analogické kosmologickým teoriím cyklického vesmíru – jakmile jeden vesmír skončí, začíná další.
Konec jako nový začátek
Přeneseno na lidský život, v mnoha kulturách a jejich pohřebních ceremoniích není ani smrt vnímána jako definitivní konec, ale jako součást přirozeného cyklu života a obnovy. Mohli bychom říct, že ve smrti se odrážejí kosmologické principy a cyklická povaha nejen přírody, ale i vesmíru.
Při pohřbívání člověka najdeme napříč kulturami jeden společný prvek: rodina a přátelé se scházejí, aby se společně modlili, hovořili a vzpomínali na zesnulého, což má v důsledku pomoci transformovat jeho existenci, ale i pomoci truchlícím transformovat sám sebe překonáním ztráty blízkého.
Při pohřebních obřadech si tak potvrzujeme své vazby nejen s časem, ale také se sebou a ostatními lidmi.
Zajímavé je, že emocionální projev smutku se v různých kulturách liší – například v afroamerické baptistické tradici je běžné velmi intenzivní vyjádření emocí, kdy se truchlící mohou vrhat na rakev nebo padat na zem. Modlitby též hrají v pohřebních obřadech zásadní roli.
Katolíci, Filipínci a Hispánci praktikují novénu, tedy devět nocí společných modliteb s rodinou během období truchlení. V nikaragujské, jamajské a trinidadské tradici se konají zvláštní obřady devátý a čtyřicátý den po úmrtí. Na Jamajce je devátá noc dokonce velkou oslavou s tancem, pokud zesnulý prožil dobrý dlouhý život.
Buddhisté se modlí v chrámu sedm dní, zatímco židovská tradice zahrnuje modlitby v domě rodiny a zapalování svíčky ve výroční den úmrtí. Součástí loučení je často i tzv. wake neboli bdění. Hispánské rodiny ho drží 24 hodin po pohřbu, kdy se příbuzní, přátelé a členové církve scházejí, aby vzpomínali a podporovali pozůstalé.
V karibské tradici trvá bdění od úmrtí až do pohřbu a zahrnuje jídlo, pití, zpěv a modlitby. Nikaragujské rodiny často mají 24 hodin otevřené domy s vystavením těla, kde lidé hrají karty a poslouchají hudbu. V židovské tradici se koná šiva – setkání v domě rodiny, kde se podává občerstvení a lidé vzpomínají a podporují rodinu. Hinduisté zase připravují jídlo a vodu „k nakrmení mrtvých“.
Moderní doba však s sebou přináší deformaci ceremonií. Vyprazdňování jejich obsahu i formy nepředstavuje jen symbolickou ztrátu, ale i rozpad hodnot. Pochopení smyslu smrti či důstojnosti zemřelých například v našich zeměpisných šířkách podléhá technickému rozvrhu obřadní síně nebo institucionálním pravidlům, která v konečném důsledku pomáhají zašlapat důstojné rozloučení i víru v přirozenost cyklů věčného zrození.
Určitá prázdnota se projevila i u tak monumentální ceremonie, jakou byl pohřeb královny Alžběty II. v roce 2022. Na první pohled jsme viděli velkolepý obřad plný symbolů a rituálů. Ale je tu zajímavý rozdíl: zatímco pro běžné lidi mají být pohřební obřady především o skutečné práci s emocemi a zpracování smutku, královský pohřeb byl spíše demonstrací moci a kontinuity instituce.
Bylo to představení, které mělo upevnit existující hierarchii a připomenout koloniální dědictví, tedy že na jedné straně byli ti, kdo ceremonii řídí a předvádějí svou autoritu, a na druhé straně ti, pro které je obřad skutečnou emocionální prací. Byl to příklad toho, jak se zdánlivě univerzální lidský rituál může dokonce stát nástrojem rozdělení společnosti, místo aby ji spojoval. Šlo tedy o opak podstaty ceremonie jako takové.
Pokud však přijmeme úvahu, že ceremonie odrážejí kosmologické principy a cykličnost, propojují individuální zkušenosti se širším společenským řádem a nabízejí útěchu v představě, že každý konec je zároveň novým začátkem, s blížícím se slunovratem se před námi minimálně otevírá příležitost, jak propojit staré s novým, jak se rozloučit a přivítat nový začátek.
Foto na titulu: Stefan Seip – Slunovrat a mléčná dráha, Nasa.gov
Zdroje
Blumfeld S. M. 1998. O posvátnosti času. Baraka, číslo 7.
Brodziak, Andrzej. 2024. Open Peer Review on Qeios Reconciling Afterlife Concepts of Major Religions Through the Cosmological Model of a Cyclic Universe. Qeios, August 2024. https://doi.org/10.32388/WGQODE
Burton, James. 2022. Manimism and the Primary Error, In: Franke, Anselm, Giuliano, Elisa, Ryner, Denise, et al. (ed). Ceremony (Burial of and Undead World). Spector Books, 2022. ISBN 9783959056946
Cords, Suzanne. 2024. Day of the Dead and other death rituals around the world. Deutche Welle. 31-10-2024. https://www.dw.com/en/mexicos-day-of-the-dead-and-other-death-rituals-around-the-world/a-67540516
Drtinová, Daniela. 2024. Pohřební průvodce: Pohřeb má začínat smutně a končit vesele. Bez rozloučení ve vás zůstane černá díra. DVTV. 2-11-2024. https://www.dvtv.cz/dvtv/videos/pohrebni-pruvodce-pohreb-ma-zacinat-smutne-a-koncit-vesele-bez-rozlouceni-ve-vas-zustane-cerna-dira
Kambusha, Aaron. 2022. Sylvia Wynter’s Caribbean Ceremeny, In: Franke, Anselm, Giuliano, Elisa, Ryner, Denise, et al. (ed). Ceremony (Burial of and Undead World). Spector Books, 2022. ISBN 9783959056946
Linford, Daniel. 2024. Exploding the Big Bang. Aeon. 9-12-2024. https://aeon.co/essays/scientists-are-no-longer-sure-the-universe-began-with-a-bang
Lobar, Sandra L., Brooten, Dorothy, Youngblut, JoAnne M. 2006. Cross-cultural beliefs, ceremonies, and rituals surrounding death of a loved one. Pediatric Nursing, 32(1):44-50. https://www.researchgate.net/publication/7205960_Cross-cultural_beliefs_ceremonies_and_rituals_surrounding_death_of_a_loved_one
Robben, Antonius C. G. M. 2018. Death, mourning, and burial: a cross-cultural reader. NJ: John Wiley & Sons. ISBN 9781119151746
Špůrek, Milan. 1996. Praga Mysteriosa – Sakrální geometrie města. Baraka, zima 1996.
Tancons, Claire. 2022. No Burial for the Undead, In: Franke, Anselm, Giuliano, Elisa, Ryner, Denise, et al. (ed). Ceremony (Burial of and Undead World). Spector Books, 2022. ISBN 9783959056946