V České republice se od druhé poloviny 90. let pravidelně vedou debaty o eutanazii a přicházejí pokusy o její legalizaci. Nejnověji v souvislosti s představením návrhu samostatného zákona o paliativní péči senátorky Věry Procházkové (ANO), který obsahuje institut eutanazie (či asistované smrti) u nevyléčitelně nemocných a který spoluvytvořila s advokátem Jakubem Sosnou, bývalým poslancem Lukášem Bartoněm, etikem Adamem Doležalem a předsedou Spolku za uzákonění eutanazie Milanem Hamerským a jenž je inspirován legislativou Lucemburska.
Se stejnou pravidelností dávají média prostor zastáncům eutanazie, mezi které v současnosti patří například prezident Petr Pavel, ale také odpůrcům; mimochodem od roku 1996 se tématu nejvíce věnují deníky a servery vydavatelství Mafra. Prezentují se příběhy, názory, argumenty, výzkumy veřejnosti, přičemž výsledkem doteď pravidelně bývalo, že jak rychle se téma objevilo, tak rychle se nakonec politicky i veřejně rozplynulo. Přestože téma asistované smrti může být vnímáno jako něco přelomového a nového, není tomu tak. S naší kulturou je víceméně spjato po staletí, mění se však jeho podoba a výklady.
Ve starověkém Řecku a Římě se však před nástupem křesťanství k eutanazii přistupovalo s větší tolerancí.
Termín eutanazie vychází ze starořeckých slov eu (dobrý) a thanatos (smrt), což společně znamená dobrá smrt (o dobré smrti píše v článku na tomto webu také Vlastimil Marek). Tento pojem odkazuje na čin, jehož cílem je přinést takovou smrt, která rychle a bezbolestně ukončí utrpení vážně a často nevyléčitelně nemocným osobám.
Existují jednotlivé formy a druhy eutanazie: aktivní (lékař pomůže pacientovi ukončit jeho utrpení), pasivní (smrt nastává nejednáním), dobrovolná (pacient o ni požádá) a nedobrovolná (pacient k ní nedal nebo nemohl dát souhlas). Součástí tématu je také asistovaná sebevražda (nebo asistované sebeusmrcení), která však není formou eutanazie. Při ní osoba ukončuje svůj život sama aplikací smrtící látky. Tuto látku obstarává lékař, který obvykle také dohlíží na průběh sebevraždy. Moderní diskuze o asistované smrti se začaly objevovat v druhé polovině 19. století. Její počátky v Athénách lze datovat již do roku 399 před Kristem.
Počátky lze vystopovat u Sókrata
Vězněný řecký filozof Sókratés, odsouzený k smrti za bezbožnost a zkažení athénské mládeže, ukončil svůj život proslulým gestem. Přiložil pohár s jedem ke rtům a otrávil se. Sókratés odmítl být popraven. Byl na konci svého života natolik vyrovnaný, že o své smrti rozhodl sám. To vyvolává otázku, zda jeho smrt byla spíše případem eutanazie, nebo sebevraždy. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy může být vnímán jako minimální, ale mohl být důležitý jak pro Sókrata, tak pro dozorce, který mu jed poskytl, aby Sókratovi pomohl, přestože samotný akt vykonal Sókratés sám.
Poskytnout cizí osobě jed jednoznačně odporuje etickým zásadám obsaženým v Hippokratově přísaze, kterou při promoci institucionálně přijímají generace lékařů. Proto je debata o eutanazii v lékařských kruzích vyostřená. Jedna z nejznámějších vět přísahy, jejíž znění sahá do 5. století př. n. l., zní: „Budu předepisovat léky pro dobro svých pacientů podle svých schopností a svého úsudku a nikdy nikomu neublížím. Abych se někomu zavděčil, nepředepíšu mu smrtící lék ani mu nedám radu, která by mohla způsobit jeho smrt.“
Ve starověkém Řecku a Římě se však před nástupem křesťanství k eutanazii přistupovalo s větší tolerancí. Během celého klasického starověku existovala rozšířená podpora pro dobrovolnou smrt jako pro řešení prodlužovaného umírání. Jen málo lékařů důsledně dodržovalo Hippokratovu přísahu a často vyhověli pacientům, kteří o jed požádali.
Středověk pod taktovkou církve
V následujících staletích se však mnoho velkých náboženství z různých důvodů postavilo proti eutanazii. Objevily se názory, že život jsme si nedali a nemáme tedy právo si ho ani vzít. Že život je dar od Boha a jeho zkracování nebo prodlužování by narušilo Boží plán. Že umělé ukončení života by mohlo bránit přijetí do posmrtného života nebo reinkarnaci. A že i utrpení může být záměrem Božím a mělo by být pokorně přijato.
Tomáš Akvinský ve 13. století sebevraždu jménem křesťanské církve odsoudil s tím, že její dokončení narušuje přirozený pud k sebezachování, poškozuje společenství a porušuje Boží autoritu. V našich končinách se do začátku 20. století běžně stávalo, že pokud se někdo dobrovolně rozhodl ukončit svůj život, byl následně vyloučen z komunity a pohřben na samém okraji hřbitova, mimo okruh své rodiny.
Anglický myslitel Thomas More se ve svém díle Utopie z roku 1516 zabýval otázkou eutanazie a považoval ji za legitimní v případě nevyléčitelných nemocí, pouze ale se „svolením“ kněží a soudců. V roce 1605 jiný anglický filozof Francis Bacon ve svém eseji Progress of Knowledge opět zavedl termín eutanazie do moderní západní kultury.
Později našla středověká filozofie uplatnění v lékařském prostředí, do něhož byl aplikován například princip dvojího účinku. Ten se poprvé objevuje v díle Tomáše Akvinského Summa theologica. Toto pravidlo etického rozhodování postuluje, že se za přijatelné považuje takové ublížení, které je jen vedlejším produktem snahy o morálně správný cíl. Jedná se tedy o výsledek vedlejšího kauzálního řetězce, který nezamýšlíme, můžeme jej nicméně předvídat. V medicíně se tento princip mimo jiné využívá i v případech, kdy se pacient léčí farmakologicky, přičemž si je vědom, že léčba může neúmyslně přispět k předčasnému ukončení života pacienta. Odmítavý názor společnosti na sebevraždy a eutanazie však zůstával pevný. V Americe byl 10. prosince 1828 posvěcen zákonem, který výslovně zakazuje asistenci při sebevraždě.
Návrat v moderní době
Moderní povědomí o eutanazii lze datovat do roku 1870. Důležitým mezníkem byla izolace morfinu, který se rozšířeně používal jako analgetikum, a obhajování eutanazie Samuelem Williamsem, jehož projev v Birminghamu vyvolal diskuzi o legalizaci eutanazie mezi americkými a britskými lékařskými kruhy. V roce 1905 byl v zákonodárném sboru státu Ohio předložen návrh zákona o legalizaci eutanazie, avšak nebyl přijat.
Po skončení druhé světové války se objevila iniciativa za začlenění práva na eutanazii do Charty OSN.
Ve 20. století pak eutanazie byla nejviditelněji použita jako nástroj zneužitý nacistickým režimem. Jako jedna z předloh posloužila kniha Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden, kterou v roce 1920 v Německu vydali právník Karl Binding a psychiatr Alfred Hoche. Podle historiků začal německý program eutanazie událostí, kdy otec požádal o usmrcení své postižené dcery. Adolf Hitler poslal svého osobního lékaře Karla Brandta, aby schválil její smrt jako „akt milosrdenství“. Historik Hugh Gallagher ve své knize By Trust Betrayed z roku 1990 uvádí, že když se příběh této dívky z Lipska rozšířil mezi lidmi, začaly se další rodiny obracet k lékařům s toutéž prosbou. Nakonec Karl Brand vedl lékařskou sekci programu T4, který sbíral zprávy o smrtelně nemocných, mentálně postižených či starých a senilních osobách od všech státních zařízení a rozhodovalo se o jejich usmrcování.
Toto historické zneužití eutanazie se často používá i v 21. století jako jeden z argumentů, proč eutanazii nelegalizovat. V minulosti byla explicitně použita v debatě v České republice nebo například v Kanadě. Po skončení druhé světové války se objevila iniciativa za začlenění práva na eutanazii do Charty OSN. Návrh předložila Eleanor Rooseveltová, tehdejší předsedkyně Komise OSN pro lidská práva, a přestože se setkala s neúspěchem, diskuze o tomto tématu pokračovaly dál.
Politický diskurz o právech na důstojný konec života se odehrával v Nizozemsku, kde v roce 2002 došlo jako v první zemi na světě k legalizaci eutanazie. Ve stejném roce schválila eutanazii také Belgie, v roce 2009 následovalo Lucembursko, které striktně definovalo možnosti, jakými lze pacientům pomoci k ukončení jejich života. Pojem eutanazie, jak je používán v současných nizozemských a belgických právních předpisech, označuje usnadnění šetrné smrti lékařem na žádost a se souhlasem pacienta. Vybočuje Švýcarsko, které už v roce 1942 schválilo asistovanou sebevraždu (která ovšem není formou eutanazie), tedy uzákonilo možnost ukončení života výhradně člověkem samotným a pod dohledem lékaře.
Obecně je pak také otázkou, zda bychom při debatách o konci života neměli nadále používat výraz asistovaná smrt místo pojmu eutanazie, který je bohužel historicky zatížen zneužitím nacistickým režimem.
Foto na titulu: Smrt Sókratova, Jacques-Louis David (1787). Sókrata navštívili přátelé během jeho poslední noci ve vězení.
Zdroje
Brenna, Connor T. A. 2021. Regulating Death: A Brief History of Medical Assistance in Dying. Indian Journal of Palliative Care, 27(3), p. 448-451. https://jpalliativecare.com/content/137/2021/27/3/pdf/IJPC-27-448.pdf
Buchalová, Sylva. 2008. Pohled na eutanazii z hlediska kvality a smyslu života. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. https://theses.cz/id/w4fl0z/
Čajka, Michal. 2022. Sihelné: obec a jej obyvatelia. Obecný úrad v Sihelnom. ISBN: 9788057043027
Dowbiggin, Ian. 2003. A Merciful End: The Euthanasia Movement in Modern America. New York: Oxford University Press. ISBN 0-19-515443-6.
Drexler, Vít. 2007. Diskuse o eutanazii v českém denním tisku od roku 1996. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. https://theses.cz/id/qigqk8/downloadPraceContent_adipIdno_6817
Emanuel EJ, Joffe S. 2003. Assisted Suicide and Euthanasia. In: Kufe DW, Pollock RE, Weichselbaum RR, et al., editors. Holland-Frei Cancer Medicine. 6th edition. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK13381/
Frazee, Caterine. 2017. Assisted dying and the lessons of history. Institute for Research on Public Policy. 6-6-2017. https://policyoptions.irpp.org/magazines/june-2017/assisted-dying-lessons-history/
Honzák, Radkin. 2001. Eutanázie – a proč jsem proti. Vesmír, 80(67). 5-2-2001. https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2001/cislo-2/eutanazie-ndash-proc-jsem-proti.html
Senátorka představila návrh zákona o paliativní péči, počítá i s eutanazií. Ministerstvo je proti. Česká justice. 17-3-2024. https://www.ceska-justice.cz/2024/03/senatorka-predstavila-navrh-zakona-o-paliativni-peci-pocita-i-s-eutanazii-ministerstvo-je-proti/
The History of Assisted Suicide. Americans United For Life. https://aul.org/physician-assisted-suicide/history/
Vaňous, Petr. 2024. Pavel k eutanazii: Rád rozhoduji o svém životě, tak proč ne o smrti. Deník. 6-3-2024. https://www.denik.cz/z_domova/pavel-k-eutanazii-rad-rozhoduji-o-svem-zivote-tak-proc-ne-o-smrti-20250306.html
Veccio, I., Tornali, C., et al. 2012. Brief History of Euthanias and the Contribution of Medical and Surgical Ethics To The Cultural Debate. Acta Medica Mediterranea, 28(185). https://www.iris.unict.it/retrieve/dfe4d227-2054-bb0a-e053-d805fe0a78d9/brief%20history%20pdf.pdf